Budete bojovat o svůj život?

 

 

 

V posledních letech neustále čtu, jak se k nám do Evropy valí miliony přistěhovalců, jak se Evropa mění, jak se mění její města a ulice. Kde dřív bývalo bezpečno, klid, pohoda, vlastně dalo by se říci až nuda, tam je dnes rušno tak, že to je člověku nemilé. Každou chvíli na mě z titulků nezávislých médií vyskočí nějaký ten útok nožem, mačetou, sekerou, kamionem… A to všechno jen pár kilometrů od českých hranic.

 

Jeden by si mohl myslet, že se k nám během poslední doby přistěhovali samí teroristi, vrahové a násilníci. Vždyť ti, kteří neútočí na bezbranné civilisty noži a mačetami, je alespoň skopávají v metru ze schodů, bezdůvodně napadají pěstmi uprostřed ulice, okrádají o telefony a v průběhu veřejných oslav osahávají ženy na intimních místech, nebo je rovnou znásilňují. A kdyby jen ženy – oni si svoje zvrácené choutky vybíjejí klidně i na malých chlapcích uprostřed koupaliště.

 

A co na to veřejnost? Nic. Každý jen zaraženě mlčí. Ti odvážnější možná sem tam podepíší nějakou tu petici, ti iniciativnější jdou jednou do roka na demonstraci mávat fanglí nebo transparentem. Oni nás bijí a vraždí, my v odvetu píšeme petice a máváme vlajkami. Co by si o tom asi pomyslel tatíček Masaryk?

 

Kdyby byli pachateli takových zrůdností Češi, to by se zvedla vlna zloby! Byly by jí plné přední stránky bulvárních plátků a chlapi u piva by se předháněli ve vymýšlení těch nejrafinovanějších a nejkrutějších trestů, jimiž by masové vrahy a prznitele dětí rádi trýznili. Ale protože těmi vrahy a pedofilními násilníky nejsou Češi, dokonce ani běloši, ale v naprosté většině barevní přistěhovalci z Afriky a Asie, zcela mylně nazývaní uprchlíky, je situace zásadně odlišná. Otevřít pusu si dovolí jen ti nejodvážnější, případně jen ti, kteří nemají co ztratit.

 

Obyčejní chlapi, tátové od rodin, kteří potřebují stabilní práci s pravidelnou měsíční výplatou, aby mohli platit dětem školy, splácet hypotéku na dům, leasing na auto a v létě se jet vykoupat do Chorvatska, ti raději mlčí. Nemohou si dovolit vystrkovat hlavu, aby je přes ni někdo nepraštil. Nemohou vykročit z řady a zařvat, jak je to všechno hrozně štve, jak se cítí ponížení a zrazení vládou a politiky, jakou nejistotu prožívají, když se podívají do tváří svých dětí a pomyslí na jejich budoucnost. Kdyby totiž zvedli hlavu a zvýšili hlas, někdo by jim zcela určitě vypálil na čelo cejch rasisty a do úst nacpal roubík ze zmuchlaných stránek Mein Kampfu. Na krk by jim pověsil ceduli s nápisem XENOFOB a pak by je vláčel po soudech a vyšetřovnách. A nakonec by je tím rozpáleným cejchem rasismu mlátil tak dlouho, než by zase sklonili hlavu a zalezli zpátky do díry.

 

Možná si teď říkáte, že vás tady budu nějak agitovat. Že vás budu vyzývat k odporu, apelovat na vaši hrdost a čest, na vaši zodpovědnost vůči dětem a povinnost vůči předkům. Ale nemusíte se bát, těchto patetických a málo účinných keců vás chci pro tentokrát opravdu ušetřit. Naprosto vás chápu. Kdysi jsem býval idealistou a nic dobrého mi to nepřineslo, jen práci zadarmo, problémy, trápení a finanční ztráty. Odpor je nutný, ale musí přijít v pravý čas. Klidně buďte zalezlí doma, plaťte hypotéku a starejte se, ať z vašich dětí vyrostou dobří lidé.

 

Místo nějakého politického agitování se vás ale chci opravdu vážně zeptat na jednu věc a prosím vás, abyste si v duchu odpověděli sami sobě zcela po pravdě: Budete bojovat o svůj život, když vám bude hrozit smrt?

 

Pokud ano, pokud jste odhodlaní bojovat o svůj život, o život své ženy a svých dětí a o životy všech, na nichž vám záleží, pak se na ten boj připravte. Bez přípravy nebudete bojovat efektivně a rychle zemřete a po vás i ti, kteří na vás budou závislí.

 

Dnešní trend v ČR je zcela v opozici vůči směřování EU v otázce osobních zbraní. Zatímco EU občany odzbrojuje, ČR nás chce vyzbrojovat. Já si moc přeju, aby u nás každý dospělý člověk měl ústavou dané právo vlastnit a nosit zbraň dle svého výběru a uvážení. Ale narovinu vám říkám, že nevěřím v realizaci takové možnosti. Politici se u koryt střídají jak figurky na orloji a s nimi i jejich projekty a vize. Nakonec ale vždy zvítězí ti, kdo za sebou mají kapitál a s ním spojenou moc. A co si budeme nalhávat, kapitál a moc je zatím v Bruselu. Jak ale víme, Brusel nám, kdo nejsme přistěhovalci, příliš důvodů k optimizmu nedává.

 

Nečekejte tedy, jak to se zbraněmi v ČR dopadne a naučte se hájit svůj život tím, co je po ruce a snadno dostupné. A nejdostupnější zbraní je a vždy, v celé historii lidstva, byl nůž.

 

Možná si řeknete, že učit se bojovat nožem je něco tak banálního, že to vlastně ani nepotřebujete. Bodnout nebo říznout nožem je tak prostá věc, že to zvládne každý trouba. Nicméně dát ránu pěstí umí také každý, ale přesto lidé v průběhu dějin vytvořili ucelené systémy, v nichž se vyučuje efektivní boj pomocí úderů pěstmi. No a zmáčknout spoušť revolveru umí také každý, ale přesto lidé v průběhu krátké historie palných zbraní vytvořili řadu metod, jak z nich střílet s co největším účinkem. A stejně tak je to i s noži. Pokud chcete bojovat nožem efektivně, musíte tomu věnovat trochu času a pozornosti. Ale pak se nemusíte bát ani přesily útočníků.

 

Víte, já se boji nožem věnuji nějakých bezmála dvacet let. Za tu dobu jsem zjistil, které techniky jsou k něčemu dobré a které zase ne. Napsal jsem o tom v minulosti dvě knížky a tu třetí, určenou především ženám (ale mnoho poučení v ní naleznou samozřejmě i muži), jsem spolu se svou přítelkyní vydal v roce 2016. Pokud vás zajímá, jak efektivně bojovat a zvítězit při obraně vlastního života, pak si tyto knížky určitě nezapomeňte přečíst. A kdybyste nechtěli zůstat jen u pasivního čtení knížek, můžeme se setkat na některém mnou pořádaném semináři. Nemám ve zvyku něco zatajovat, nehraju si na chytráka a nedělám z lidí hlupáky. Všechno vám vysvětlím a ukážu i to, co by vám jinde ani nenaznačili.

 

Po celou dobu, kdy jsem se boji nožem věnoval, jsem se snažil všechno maximálně zjednodušit tak, aby se to dalo selským rozumem pochopit, velmi rychle naučit a zcela přirozeně, bez dlouhého trénování používat, jen s dodržením určitých zásad.

 

Když tady tak sedím a píšu tento článek, napadá mě srovnání boje nožem s psaním textů. Řeknu vám to asi takhle: Jestli chcete psát romány o stovkách stránek, se složitou zápletkou a koncem v nedohlednu jako Alexander Dumas, pak zapomeňte, že jste tento článek vůbec četli.

 

Ale pokud chcete psát krátké fejetony, ostré jako břitva a úderné jak Thorovo kladivo, pak jste netrávili čas zbytečně. O tom totiž moje knihy a moje lekce jsou. Nenaučíte se z nich, jak v dlouhých a sofistikovaných soubojích porazit mistry cvičené v jiných stylech boje nožem (ale upřímně – proč byste něco takového vůbec dělali?). Dozvíte se z nich, jak rychle a nekompromisně vítězit v boji proti zločincům, vrahům a bestiálním násilníkům, jak zachránit svůj život a ubránit svoje blízké. A to je to, oč mě samotnému vždycky šlo a proč jsem se boji nožem věnoval. 

 

Není totiž důležité zúčastnit se, ale vyhrát!