KDY SE MUSLIMOVÉ OMLUVÍ ZA STALETÍ TERORU?

 

  Před několika dny jsem si znovu po letech přečetl knihu 

  

  Bílé zlato od anglického spisovatele Gilese Miltona. Ačkoliv jsem si

 

  více méně pamatoval, o čem kniha vypráví, velmi jsem se

 

  těšil, až ji budu moci znovu otevřít.

 

 

  Kdysi jsem ji vlastnil, ale zřejmě jsem ji někomu půjčil, a ten

 

  někdo mi ji už nevrátil... Nevím. Ale když jsem ji hledal, zjistil

 

  jsem, že v knihovně ji nemám. Začal jsem ji tedy znovu shánět

 

  na internetu v knihkupectvích a antikvariátech - ale ouha,

 

  všude beznadějně vyprodána a nedostupná!

 

  Nakonec jsem si zadal poptávku na Trh knih a asi po půl roce

 

  dostal avízo, že knihu někdo nabízí. Když mi pak přišla

 

  poštou, lačně jsem se do ní začetl. Aby také ne, vždyť v

 

  dnešní multikulturní totalitě je četba této a jí podobných knih

 

  bezmála konspiračním činem, vyjádřením odporu proti

 

  nomenklatuře, či projevem revolty ducha.

 

 

  Ptáte se, čím je ta kniha tak zvláštní, že od roku 2005, kdy

 

  byla v ČR poprvé a naposled vydána, je beznadějně rozebrána

 

a zřejmě nikdo nemá snahu ji vydat znovu? Podtitul knihy zní: 

 

"Neobyčejný příběh Thomase Pellowa a milionu evropských

 

otroků v severní Africe". Giles Milton ji napsal podle

 

skutečného životního příběhu skutečného bílého otroka,

 

Angličana, který po návratu z Afriky do vlasti sepsal svoje

 

paměti a ty pak byly poprvé knižně vydány v roce 1740.

 

 

A to také bude, podle mého mínění, ten pravý důvod, proč se

 

ona kniha tak těžko shání – neměli bychom se přece

 

dozvědět, že běloši byli muslimskými hrdlořezy přepadáni ve

 

svých domovech při pobřeží Evropy od Řecka po Island, nebo

 

že byly přepadány jejich lodě, ať už rybářské nebo obchodní,

 

plující z Evropy či z Ameriky. Neměli bychom vědět, že byli ze

 

svých domovů a lodí unášeni, poutáni okovy, prodáváni na

 

otročích trzích v Maroku, Alžíru, Tunisu a Tripolisu jako

 

zvířata, že byli mučeni, sadisticky zabíjeni, drženi v

 

příšerných podmínkách, vystaveni krutému zacházení a

 

podrobeni nekonečné vysilující dřině, nebo bitím a mučením

 

nuceni ke konverzi na islám. Kdybychom se to dozvěděli,

 

možná bychom přehodnotili svůj pohled na dějiny otrokářství,

 

které je nám vykládáno tak, že jen a pouze běloši byli otrokáři a

 

jen a pouze černoši byli otroky. Možná bychom také poopravili

 

svůj pohled na kolonialismus a vinu bílého muže. Možná

 

bychom si pak pomysleli něco v tom smyslu, že ano, Evropané

 

okupovali severoafrické muslimské země, ale patří jim to,

 

protože tyto země po dobu 300 let vysílaly svoje lupiče a

 

piráty, aby terorizovali bílé Evropany všude, kde na ně narazili.

 

 

 

 

Z knihy se ale dozvíme i další fakta, která nám nejsou běžně

 

předkládána k vědění: Arabové sice také podnikali výpravy do

 

střední Afriky za účelem pochytání nebo výkupu černých

 

otroků. Měli však zájem především o velmi mladé černochy,

 

případně o děti, protože je sice zotročovali, ale ve zcela jiném

 

smyslu, než bychom si mysleli. Černoši byli určeni k přípravě

 

ve speciálních školách, kde z nich vychovali sadistické

 

dozorce otroků a kruté a krvelačné členy sultánovy osobní

 

gardy. Tito černoši pak byli sultánovi fanaticky oddáni.

 

 

Černí dozorci dohlíželi na evropské otroky, kteří byli nuceni 

 

15 hodin denně pracovat na stavbách palácových budov,

 

vystaveni žhavému slunečnímu žáru, bez přestávky, o hladu a

 

žízni. Za každý sebemenší přestupek nebo zpomalení tempa

 

byli černochy krutě biti nebo jinak fyzicky trestáni. Sultán

 

každý den dohlížel na stavební práce, doprovázen suitou

 

svých černošských strážců. Pokud si všiml bílého otroka,

 

který pracoval pomalu, nebo se mu na něm nezdálo cokoliv

 

jiného, dal pokyn svým černochům, a ti ihned vykonali trest.

 

Oblíbené bylo tzv. pohazování, kdy tři černoši vzali mezi sebe

 

bílého otroka a vyhazovali ho do výšky tak, aby dopadl na zem

 

podle toho, jak sultán určil. Měli v tom takovou praxi, že na

 

první pohození mohli nešťastníka zabít, když ho nechali

 

spadnout na hlavu a zlomit si vaz, nebo mu dokázali rozdrtit

 

rameno, nebo způsobit jiné zranění.

 

 

 

 

Hlavní hrdina příběhu, Thomas Pellow, byl unesen

 

muslimskými piráty z lodi svého strýce ve věku dvanácti let.

 

Jeho strýc v otroctví zemřel, ale Thomasovi se podařilo

 

přežít. Bitím a hladověním byl donucem přestoupit na islám,

 

musel vykonávat vysilující práce, později byl odeslán do

 

otrockých vojenských oddílů a v nich nucen bojovat v

 

sultánových válkách, byl několikrát raněn, účastnil se také

 

otrokářské výpravy do střední Afriky, jejímž cílem bylo získat

 

černochy pro doplnění stavu sultánovy gardy. Třikrát riskoval

 

život při pokusu o útěk, ale až na potřetí byl úspěšný. Do

 

Anglie se vrátil po třiadvaceti letech otroctví. Když byl

 

obyvateli rodného města přiveden do svého domu, svoje

 

rodiče zprvu nepoznal a oni nepoznali jeho.

 

 

 

 

Zde jsem pro vás vybral něco málo z textu knihy:

 

 

Korzáři ze Salé se rychle naučili mistrovsky ovládat lodi s

 

ráhnovými plachtami, což jim umožnilo rozšířit útoky hluboko

 

do severního Atlantiku, a záhy shromáždili flotilu čtyřiceti lodí.

 

Drancovali bez ustání a útočili na vesnice a námořní přístavy

 

přímo na pobřeží Španělska, Portugalska, Francie a Anglie.

 

Jeden korzár ze Salé Amurates Rayobi, dovedl více než deset

 

tisíc válečníků do Španělska, jehož pobřeží nelítostně

 

vyplenili. Tento úspěch dodal odvahy jejich souvěrcům v

 

jiných částech Berberska. Al-ghuzát z Alžíru se zaměřovali na

 

zranitelné obchodní lodě proplouvající Gibraltarským

 

průlivem. Bylo pro ně štěstím, že své útoky podnikali v

 

začátcích věku merkantilismu, kdy se na volném moři dala

 

získat bohatá kořist. Mezi roky 1609 a 1616 se zmocnili

 

ohromujícího počtu 466 anglických obchodních lodí.

 

 

Krále a ministry po celé Evropě ochromoval pocit bezmoci.

 

Sir Francis Cottingham, jeden z tajemníků korunní rady krále

 

Jakuba I., si postěžoval, že "síla a opovážlivost berberských

 

pirátů nyní dosáhly takového stupně (...), že jsem nikdy

 

nepoznal nic, co by na tomto dvoře způsobilo větší žal a

 

rozrušení, než každodenní zprávy o nich."

 

 

(...)

 

 

Tento muž, svým druhům známý jako Murád Rejjis (...) se po

 

několika letech vydal na pozoruhodnou lupičskou výpravu na

 

Island. Jeho flotila tří lodí zakotvila v Reykjavíku, kde Murád

 

své muže vysadil a potom město vyplenil. Triumfálně se vrátil

 

do Salé se čtyřmi sty zotročenými Islanďany – muži, ženami i

 

dětmi.

 

 

Také Wales byl opakovaně napadán a několik ničivých

 

útoků postihlo rybářské flotily v Newfoundland Banks. V roce

 

1631 spočinul zrak Muráda Rejjise na hustě osídleném pobřeží

 

jižního Irska. Postavil sílu dvou set islámských vojáků a vyplul

 

s nimi do městečka Baltimore. Když vyrazili s tasenými meči

 

na břeh, zastihli obyvatele zcela nepřipravené. Murád odvlekl

 

237 mužů, žen a dětí a odvezl je do Alžíru, kde, jak věděl, na

 

nich hodně vydělá. Tou dobou dlel ve městě francouzský kněz

 

Pierre Dan, který získal od úřadů povolení pečovat o duchovní

 

potřeby svých zotročených souvěrců. Dan se stal svědkem

 

prodeje nových zajatců na dražbě otroků. "Byla to žalostná

 

podívaná vidět je vystavené na trhu," napsal. "Ženy byly

 

odděleny od svých manželů a děti od otců." Dan bezmocně

 

přihlížel, jak "na jedné straně byl prodán manžel, na druhé

 

straně jeho žena, zatímco jejich dcera jí byla vyrvána z rukou

 

bez naděje, že se spolu kdy shledají."

 

 

(...)

 

 

Černí strážci byli absolutními pány otroků, jež měli na

 

starosti, a mnohé Múláj Ismaíl pečlivě vybral pro jejich

 

tělesnou sílu a ochotu své zajatce bít. Germain Mouette podal

 

živé písemné vylíčení svého prvního setkání se strážcem

 

francouzských otroků, jehož samozvanou úlohou bylo

 

zajišťovat, aby tito muži žili co nejžalostněji. Tento "černoch,

 

ohromně vysoké postavy, staršného vzhledu a s hlasem tak

 

hrozným jako štěkot Kerberův", byl surový tyran a stále svíral

 

"v ruce hůl úměrnou své výšce, s níž každého z nás pozdravil,

 

a pak nás odvedl do skladišť, abychom si vybrali zvlášť těžké

 

krumpáče."

 

 

Mouettův strážce byl zvyklý v noci svázat muže řetězy a

 

dělalo mu sadistické potěšení francouzské zajatce trýznit. "V

 

našich vězeních nebylo v noci slyšet nic jiného, než bezútěšné

 

sténání, vyvolávané prudkými bolestmi, jež nám působilo bití",

 

psal Mouette.

 

 

 

 

O celkovém počtu bílých křesťanských otroků v severní Africe

 

se ze závěrečné kapitoly Poznámky a prameny dozvíme následující: 

 

 

Davis podrobně prozkoumal korzárské aktivity od šestnáctého

 

do osmnáctého století a sestavil také seznam všech

 

dostupných počtů otroků za toto období. Kromě toho vzal v

 

úvahu úmrtnost zajatců, ať umírali následkem mučení, či

 

nemocí, a počty těch, jež kněží a vyslanci vykoupili. Dospěl k

 

závěru, že mezi roky 1530 a 1780 "muslimové na berberském

 

pobřeží zotročili určitě milion a dost možná dokonce milion a

 

čtvrt bílých, evropských křesťanů".

 

 

 

 

 

Knihu Bílé zlato vám vřele doporučuji k přečtení a pokud byste

 

na ni kdekoliv narazili, zcela určitě si ji kupte. Nebudete

 

litovat. Je napsána živým stylem a ačkoliv nejde ani tak o

 

román, jako spíše o životopis či o literaturu faktu, jakmile se

 

jednou pustíte do čtení, nebudete se chtít odtrhnout.

 

 

Historie bílého otroctví je smutná a pobuřující. Je o to

 

smutnější a o to více pobuřující, čím více si uvědomíte, jak

 

jste byli dosud o fenoménu otrokářství informováni a jak jste

 

nyní informováni o islámu, muslimech a jejich masovém

 

pronikání do Evropy. Myslíte si snad, že se něco na islámu

 

nebo muslimech od doby, jenž je v knize Bílé zlato popisována,

 

změnilo? Myslíte, že by s námi dnes zacházeli jinak, než jejich

 

pradědové zacházeli s našimi pradědy?

 

 

Ale aby závěr tohoto krátkého předsavení mé oblíbené knihy

 

nebyl tak pesimistický, prozradím vám, že ani záver samotné

 

knihy nebyl smutný. Dokonce bych řekl, že vžijete-li se do

 

žalostného příběhu muslimy zotročených bělochů, bude vám

 

samotný konec tohoto úseku historie připadat velmi radostný:

 

 

V létě 1816 vyslala anglická vláda do Středozemního moře

 

silnou flotilu. Jejím úkolem bylo "přesvědčit" berberské

 

vládce, aby přestali chytat a prodávat evropské zajatce.

 

Velením této flotily byl pověřen Sir Edward Pellow, potomek

 

hlavního hrdiny našeho příběhu.

 

 

Jeho impozantní loďstvo připlulo k Alžíru koncem srpna 1816.

 

Zakotvil svou vlajkovou loď Queen Charlotte v alžírské zátoce

 

a poslal vládnoucímu dejovi Umarovi nekompromisní

 

poselství. Umar dostal jednu hodinu na to, aby bezpodmínečně

 

kapituloval, propustil otroky a navždy se zřekl obchodu se

 

zajatými Evropany. Když dej neodpověděl, Pellow vyhlásil

 

válku.

 

 

(...) Bitva začala osamělým výstřelem z pozemní baterie

 

těsně u pobřeží. Nikdy se nedozvíme, zda byl vypálen náhodou

 

nebo ne, ale rozzuřeného Pellowa přiměl ke strašné odpovědi.

 

Již předtím sdělil všem svým kapitánům, jaký bude signál k

 

akci. Nyní, v hrdém postoji na palubě své vlajkové lodi,

 

pozvedl svůj klobouk vysoko nad hlavu, chvíli ho podržel bez

 

hnutí, a potom jím mávl dolů k palubě. Jakmile to učinil, ozval

 

se hromový hřmot, neboť všechny lodi jeho flotily zahájily

 

palbu. (...) Zatímco se obyvatelé Alžíru vrhli do úkrytů, další

 

lodě Pellowovy flotily podnikaly jeden soustředěný útok za

 

druhým a stovkami dělových koulí bušily do pevností, baterií a

 

opevněných domů. (...) Dejovy síly kladly tuhý odpor a pálily na

 

Pellowovu flotilu stále více dělových salv. Velitel lodi

 

Impregnable hlásil půldruhé stovky mrtvých a raněných,

 

zatímco loď Glasgow byla zasažena desítkami střel. Ještě

 

znepokovivější byla přesnost Umarových ostřelovačů a

 

ostrostřelců. Jedna jejich skupina se skrývala u baterie na

 

vnějším konci přístavní hráze, odkud mohli rozeznat

 

důstovníky v krásných uniformách na palubách britských lodí.

 

Někilik jich upíralo zraky na Pellowa, neboť si byli vědomi, že

 

jeho smrt by byla pro útočící síly zničující ranou. Dvě střely z

 

mušket čistě prolétly Pellowovým oděvem, ale jako zázrakem

 

ho nezranily. Třetí roztříštila dalekohled, který svíral pod levou

 

paží. Jak se stupňoval zápal bitvy, uvízla mu v čelisti velká

 

dřevěná tříska a odražená střela ho zasáhla do nohy.

 

 

Troufalost Umarových sil s postupujícím dnem rostla. Na

 

Pellowových lodích působily spoušť, jejich těžké střely tříštily

 

lodní žebroví a ochromovaly lanoví a plachty. "Nohy, ruce,

 

krev, mozky a roztrhaná těla byly rozesety všemi směry",

 

napsal poručík John Whinyates. "Vaše nohy mohly stěží

 

uniknout kluzkosti podlahy, která byla zmáčena krví." Pellow

 

však odmítl stáhnout se do bezpečí, protože věřil, že jeho

 

svatou povinností je bojovat až do smrti .

 

"Bitva byla doslova zápasem mezi hrstkou Britů ve službách 

 

ušlechtilé věci křesťanství a hordou fanatiků", napsal.

 

 

 

Když se nad Alžírem snesl soumrak, bitevní štěstí se

 

začalo zvolna obracet. Do deseti hodin britské síly zasypaly

 

Alžír více než padesáti tisíci dělových koulí a proměnily hlavní

 

městské baterie v trosky. Pellow nyní mohl obrátit pozornost

 

na velké korzárské loďstvo v přístavu. Na lodi, stojící těsně

 

vedle sebe, dal s ničivým účinkem vystřelovat zápalné náboje

 

a šrapnely. V jednu hodinu v noci bylo již v přístavu všechno v

 

plamenech a oheň se odtud jako z jádra rychle rozprostíral k

 

městu.

 

 

Když nastal úsvit příštího dne, (...) velká část města ležela

 

v troskách a celé čtvrti Alžíru přestaly existovat.

 

 

(...) Bylo zabito více než dva tisíce Alžířanů, mezi nimi

 

mnoho korzárů, a ještě více jich bylo smrtelně zraněno.

 

Britské ztráty činily 141 mrtvých a 74 zraněných.

 

 

Pellow toužil obnovit vojenské operace hned za rozbřesku,

 

ale záhy zjistil, že dalších akcí již není třeba. Alžírský dej

 

krátce obhlédl své kdysi slavné hlavní město a uvědomil si, 

 

že v boji již pokračovat nemůže. Bezpodmínečně se vzdal, což 

 

byla ponižující rána jeho pýše, a podřídil se všem požadavkům

 

britského velitele. Mezi nimi bylo propuštění všech zbývajících

 

otroků v Alžíru a zrušení křesťanského otroctví navždy.

 

 

 

Když jsem četl předcházející řádky v knize, měl jsem pocit

 

hrdosti a zadostiučinění. Potupná pouta bílých otroků byla

 

rozlomena, protože hrstka odhodlaných statečných mužů pro

 

ně vybojovala spravedlnost po staletích otroctví, teroru, křivd,

 

loupeží a násilí, páchaného muslimskými nájezdníky.

 

 

Snad příklad těchto mužů historie bude následován 

 

činy mužů současnosti.

 

 

 

Evropa takové muže naléhavě potřebuje!