BOJOVAT JAKO GLADIÁTOR
Zhruba posledních deset let se do popředí zájmu sportovní veřejnosti stále víc posouvá moderní styl bojového sportu, zvaný smíšená bojová umění, neboli MMA. Tento poměrně nový druh sportu byl založen někdy koncem osmdesátých nebo začátkem devadesátých let minulého století v USA. Inspirací mu bylo brazilské Vale tudo. Tehdy se ještě vlastně ani moc o sport nejednalo - nebo lépe řečeno, sportu v něm, zcela záměrně, mělo být co nejméně.
Překlad výrazu Vale tudo znamená něco jako "dělej cokoliv" a tomu také odpovídalo minimum pravidel, která v prvních letech akce bojovníků v kleci omezovala. Kromě bodání prsty do očí, pokud se nepletu, se tehdy mohlo dělat úplně cokoliv, včetně kopání do ležícího soupeře, kopání do koulí, hlaviček, a vlastně čehokoliv, co je běžné v reálném boji na ulici. Úmyslem a snahou zakladatelů MMA bylo zjistit, který bojový styl je opravdu nejúčinnější a jak se uplatní ve skutečném boji. Velmi rychle se pro borce, kteří bojovali v těchto zápasech bez pravidel, ujalo označení "moderní gladiátoři". A skutečně, tehdy boje v kleci častokrát vzdáleně přípomínaly krvavé show starověkých římských gladiátorů.
Ačkoliv o Vale tudo už uslyšíme málokdy a daleko sledovanější zápasy MMA se dnes řídí množstvím bezpečnostních opatření a sportovních pravidel, nadnesené označení zápasníků MMA slovem "gladiátoři" můžeme od sportovních komentátorů a novinářů stále častokrát slyšet i dnes. Také zápasníci MMA se tak sami nazývají, například náš český zápasník Vémola tohle označení rád používá. Ovšem je to opravdu velmi, velmi volné přirovnání. Pokud Vale tudo má se zápasy gladiátorů určitou společnou myšlenku a vzdálenou podobnost, pak moderní MMA už ji úplně ztratilo.
Likvidační techniky, tak efektivní a potřebné ve skutečném boji, nejsou v MMA dovoleny. Do ležícího soupeře se nekope, údery hlavou jsou úplně zakázány a zápasník, který inkasoval nechtěný kopanec do rozkroku, dostane pět minut na rozmyšlenou, jestli chce v zápasu pokračovat. Vzato dokola kolem, pojem "gladiátoři" už tyto sportovce ani trochu nevystihuje. Ale nejde jen o sportovní podstatu zápasu v kleci, čím dál vytrženějšího z reality skutečného boje, který se od divokých rvaček začátku devadesátých let, kdy se bojovníci mlátili holými pěstmi a na zemi se hlavičkami dobíjeli do bezvědomí, liší jako fotbal od ragby. Jde i o samotné zápasníky. Když vidíme vysekané atletické postavy současných zápasníků MMA, snadno podlehneme dojmu, že tak nějak asi vypadali i starověcí gladiátoři, kteří bojovali na život a na smrt v arénách římských měst.
Pravda je ale taková, že starověcí gladiátoři měli do antického ideálu mužné krásy hodně daleko. Neměli vysekané prsní svaly, vyrýsované břišáky, ani se jim nedala spočítat svalová vlákna na vyparcovaných stehnech. Byli to oplácaní siláci zavalitých a podsaditých postav. Dali by se nejspíš přirovnat k dnešním závodníkům silového trojboje. Výzkum ukazuje, že zvláštní pozornost byla věnována především jejich stravě, založené na promyšlené dietě, zaměřené na zvýšení síly svalů a nabrání tělesné váhy.
V celé římské říši byl výcvik gladiátorů velmi výnosným byznysem. Od dnešní Vídně v Rakousku až po Efez v Turecku a ještě dál existovala více než stovka gladiátorských škol. Nejslavnější školy byly seskupeny kolem římského Kolosea. Návštěvníci Říma mohou dodnes vidět zbytky Ludus Magnus, největší školy, která byla s Koloseem propojena tunelem.
V dobách Římské říše byl Efez, ležící v dnešním Turecku, hlavním městem římské provincie Asie, s více než dvěma sty tisíci obyvateli. V roce 1993 tam byl v prostorách bývalé gladiátorské školy nalezen starověký hřbitov a na něm ostatky šedesáti sedmi lidí. Jak archeologové podle náhrobků zjistili, dvaadvacet z nich patřilo gladiátorům. Dožili se věku dvaceti až pětatřiceti let, ale většině bylo v době smrti kolem třicítky. Průměrně byli vysocí kolem 168 cm. Studie kostí ukázaly deformace, způsobené tréninkem. Ten měl za následek extrémní rozvoj jejich šlach a svalů, o čemž svědčí zvětšení kloubů. Hustota jejich kostní tkáně byla také výrazně vyšší, než je běžné. Jedenatřicet dalších hrobů patřilo nebojujícím zaměstnancům arény, z nich jedna byla žena. Ostatní hroby se nepodařilo identifikovat. Podle graffiti, které návštěvníci vyryli do stěn ochozů arény, lze předpokládat, že se tam zápasy odehrávaly od r. 69 př. Kr.
Vědci z Vídeňské univerzity provedli podrobné rozbory kostí a lebek pohřbených těl. Srovnávali ostatky gladiátorů s dalšími kostrami, které prokazatelně patřily nebojujícímu personálu arény. Závěry byly překvapivé. Ačkoliv bychom jaksi samo sebou předpokládali, že tito profesionální bojovníci museli jíst velké množství masa, aby měli sílu a energii, opak se ukázal být pravdou. Vyšlo najevo, že proti všem předpokladům drželi přísnou bezmasou dietu. Po provedení izotopové analýzy kostí se ukázalo, že jejich dieta byla velmi bohatá na sacharidy a velmi chudá na živočišné bílkoviny. Gladiátoři, ve srovnání s ostatními starověkými Římany, jedli mnohem více cereálií a velmi málo masa.
Nízké hodnoty dusíku v kostech gladiátorů svědčí o konzumaci velmi malého množství živočišných bílkovin, jako je maso, ryby a mléčné výrobky. Ve skutečnosti je konzumace stravy živočišného původu teprve novodobou záležitostí. Zvířata byla tehdy na venkově chována především pro práci. Jen ti, kdo chovali ovce nebo prasata, nebo se věnovali lovu, měli možnost jíst maso, ale zase bylo nutné sníst ho brzy, protože nebyla možnost dlouhodobého skladování velkého množství masitých potravin. Pouze bohatí lidé jedli bílé maso, vejce, ryby a sýr časěji.
Strava gladiátorů byla složena hlavně z ječmene, který byl nejpoužívanější obilninou Řeků a Římanů, rostl ve všech zeměpisných šířkách, snadno se skladoval a přepravoval a byl tudíž nejlevnější. Díky němu kosti gladiátorů obsahovaly veliké množství stroncia, které zapříčiňuje tvrdost a hustotu kostí. To bylo extrémně důležité v boji, protože to omezovalo riziko zranění hrudníku, nebo například useknutí ruky. Podle mohutných kloubů vědci usoudili, že gladiátoři měli velmi silné šlachy a k nim samozřejmě patří nadprůměrně vyvinuté svalstvo. Gladiátoři trávili veškerý svůj čas tréninkem, odpočinkem a jídlem, aby se z nich stali gigantičtí obři, schopní proti sobě dlouhou dobu bojovat na život a na smrt. Ovšem strava, založená na cereáliích, poskytovala příliš málo vápníku, dalšího prvku, důležitého pro stavbu kostí. Proto pili nápoj smíchaný z dřevěného popela a kostní moučky, který byl na vápník a další minerály velmi bohatý. Tento nápoj, o kterém se zmínil Plinius starší, se používal k regeneraci těla po cvičení a k podpoře lepšího hojení ran po boji: "Na břišní křeče nebo modřiny' říká Marcus Varro, a cituji jeho slova,'tvou lékárničkou by měl být tvůj krb. Pij louh z popela a budeš uzdraven. Je vidět, jak gladiátorům pomáhá pití tohoto nápoje po boji.“ Jednalo se vlastně o takovou starověkou suplementaci. Jejich kosti po něm byly opravdu silné, tvrdé, navíc zlomeniny rychle srůstaly a dobře se hojily. Vědce, zkoumající pozůstatky gladiátorů, hladina vápníku v jejich kostech překvapila, protože byla mnohem vyšší než u římských občanů té doby. Používali také revitalizační a energetický nápoj z popela léčivých rostlin, nejčastěji z pískavice řeckého sena. Jako zdroj energie před bojem dostávali gladiátoři ječné koláče ochucené olejem, medem a fíky.
Také zmínky v některých dobových textech vypovídají o specifické dietě gladiátorů, zvané "gladiatoriam saginam", skládající se především z ječmene a fazolí. Plinius starší je ve svém Naturalis Historia nazývá "hordearii" neboli „jedlíci ječmene “. Oproti dnešnímu obecnému mínění, byli staří Římané ve skutečnosti známí svou skromností v jídle. To ovšem neznamená, že by odmítali příležitostnou účast na žranicích, jako byla slavná hostina u Trimalchiona. Římané měli mnoho druhů chutných bezmasých jídel, protože "plebs", tedy obyčejný lid, si zpravidla nemohl dovolit jíst maso. Podle vědců z Vídeňské univerzity však absence masa ve stravě gladiátorů nebyla způsobena tím, že to byli většinou otroci, nebo že trpěli nuznými životními podmínkami. Ačkoli skutečně většinu gladiátorů tvořili otroci nebo váleční zajatci, byli mezi nimi také lidé, zejména bývalí vojáci, kteří se dobrovolně rozhodli stát se gladiátory, aby si tak vydělali slušné peníze. Historik Michael Grant odhaduje, že mezi deseti gladiátory se určitě našli dva svobodní občané. Lúkiános ze Samosaty, jenž zápasy gladiátorů opovrhoval, se zmiňuje o muži jménem Sisinnes, který se v městě Amastris u Černého moře dobrovolně přihlásil do arény a vyhrál deset tisíc drachem, aby vykoupil svého kamaráda ze zajetí. Gladiátorské školy byly v antice zdrojem velkých příjmů a poskytovaly zaměstnání mnoha lidem. Téměř by se daly přirovnat k dnešním fotbalovým klubům. Vítězný zápasník se stával exkluzivní celebritou a užíval si slávy, bohatství a přízně žen.
Gladiátoři byli "sui generis" formou sportovců a jako takoví představovali zdroj bohatých příjmů pro majitele arén a další podnikatele, kteří měli na starosti organizaci show, dodávali pro ni zbraně, kulisy, občerstvení pro diváky, otroky a zajatce, divoká zvířata, potraviny, krmivo, lékařskou péči atd. V celém impériu byli diváci všech sociálních vrstev ochotní utratit mnoho peněz za účast na akcích tohoto typu. Proto bylo důležité, aby pro ně pořadatelé připravili opravdu strhující podívanou. A tomu se muslala podřídit i strava gladiátorů. Důkazem, že majitelé arén na gladiátorech nešetřili, je skutečnost, že ačkoliv to byli většinou otroci, lékařskou péči měli lepší, než mnoho svobodných římských občanů. Řecký lékař Galén z Pergamu, který posunul západní medicínu o stovky let kupředu, získal svoje fenomenální medicínské znalosti při ošetřování zraněných gladiátorů. Ve školách, ačkoliv zde vládla tuhá disciplína a užívaly se přísné tresty, byly nejen ošetřovny, ale gladiátoři v nich měli k dispozici také lázně a maséry. Žili v přísně organizovaných prostorách s lékařskou péčí, ústředním podlahovým topením pro zimní výcvik, koupelnami, hřbitovem a s různými druhy zabezpečení, v relativním luxusu, jenž je držel dál od smrti na osteoartrózu, která běžně hrozila lidem z nejchudších sociálních vrstev impéria.
Vědci se domnívají, že bezmasá dieta gladiátorů nesloužila ke snížení nákladů na jejich stravování, ale aby díky značnému množství sacharidů, obsažených v cereáliích, nabrali vrstvu tuku, která pak v aréně znamenala podstatnou ochranu jejich svalů, šlach a kostí. Lepší ochrana životně důležitých orgánů a svalového aparátu gladiátorů přinášela delší a krvavější podívanou pro diváky, s menším nebezpečím smrtelného zranění, kdy více gladiátorů mohlo pokračovat v boji i s krvácejícími ranami. Mocní a mohutní gladiátoři, když byli zraněni, mohli silně krvácet, ale stále si zachovali schopnost bojovat. Snadno si můžeme představit šílenství davů v arénách při sledování zápasů mohutných gladiátorů, z nichž se řine krev, ale přitom jsou stále schopni zvrátit výsledek boje. Navíc sama jejich krev byla tehdy žádaným obchodním artiklem. V římských dobách byla totiž krev gladiátorů považována za lék na impotenci (zřejmě pro vysoký obsah adrenalinu produkovaného bojem a bolestí, kdy vzniká adrenochrom, který je i v současnosti v určitých novopohanských kruzích žádaným artiklem) a slovo „gladius“ nebylo jen označením krátkého meče, s nímž gladiátoři bojovali, ale byl to i vulgární výraz pro penis. Podle toho gladiátoři nebyli jen ti, kdo "používají meč", ale i ti, kdo "používají penis". Zkrátka, gladiátoři byli ve své době sexuálními idoly. Vypráví nám o tom i Giovanale, který ve své epické básni nechá senátorovu ženu uprchnout s gladiátorem. V graffiti z kolosea v Pompejích čteme o gladiátorovi „Crescenziovi, který v noci hromadí mladé ženy“, nebo o „Caladovi Thráckém, třikrát vítězi a třikrát korunovaném, idolu mladých dívek“. Úspěšní gladiátoři byli vyhledávanými milenci žen i mužů napříč společenskými vrstvami. V ubikacích gladiátorů v Pompejích, po výbuchu Vesuvu v roce 79 po Kr. zasypaných sopečným popelem, byla nalezena luxusně oblečená žena, obklopená několika těly mužů.
Byznys, spojený s gladiátory, byl obrovský, jak můžeme vytušit z množství a velikosti gladiátorských škol, například v Pompejích, Capui a Ravenně. To byly tři nejprestižnější školy mimo samotné město Řím. Ale největší byla Ludus Magnus v Římě, propojená podzemním tunelem přímo s Koloseem. Odborníci na základě archeologických důkazů popisují školy gladiátorů jako "pevnostní věznice". Obvykle měly jen jediný východ, který směřoval do arény. Uvnitř školy trénovala skupina odborníků muže i ženy v zacházení se zbraněmi a učila je různé bojové techniky. Gladiátoři a gladiátorky sice nemohli ze školy svobodně odejít, ale pravděpodobně jedli svou kaši z ječmene, plnou fazolí a omaštěnou olivovým olejem, aniž by si stěžovali na život v bídě. Běžnou praxí bylo poslat po zápase kolem tribun mísu, do které uznalé publikum dávalo peníze jako dar vítěznému bojovníkovi. V několika známých případech obdrželi gladiátoři od publika velkorysé dary. Gladiátor Spiculus učinil na císaře Nerona takový dojem, že mu daroval pozemky v hodnotě odpovídající majetku vojevůdců, odměněných za vítězství v bitvě. Pro gladiátora měly tyto dary rozhodující význam, protože je mohl použít na svoje vykoupení z otroctví.
Nicméně byli i takoví, kteří si na slávu a obdiv publika zvykli natolik, že už o jiný život nestáli. Syrský gladiátor Flamma obdržel nabídku svobody čtyřikrát, ale nikdy ji nepřijal. Pak mu byla, jako svobodnému občanovi, nabídnuta možnost buď bojovat dál v aréně, nebo cvičit nováčky. Vybral si obojí. Nakonec ve třiceti letech odešel na odpočinek jako bohatý a vážený člověk. Během své kariéry dosáhl 25 vítězství, čtyřikrát byl poražen, ale jeho život byl ušetřen, a devětkrát bojoval nerozhodně, takže oba gladiátoři byli prohlášeni za vítěze.
Jiný gladiátor jménem Bato vyhrál zápas, ale byl překvapen okamžitým nástupem dalšího soupeře. I v tomto souboji vyhrál. Ale císař Caracalla se v této napjaté situaci vyžíval a nechal okamžitě nastoupit třetího protivníka, který už, podle císařova očekávání, vyčerpaného Batona porazil. Protože mu císař neudělil milost, zabil ho. Batonovi byl vystrojen honosný pohřeb.
Tři lebky, nalezené v hrobech gladiátorů v Efezu, byly probodnuty trojzubcem, zbraní, již používal "retiarus" – lehce obrněný a pohyblivý gladiátor, vyzbrojený navíc ještě sítí, kterou se snažil hodit na svého protivníka, aby ho znehybnil. Jeho rivalem byl nejčastěji "murmillo" – silně obrněný a pomalý bojovník, chráněný těžkou helmou a velkým štítem. Deset dalších mužů, pohřbených v Efezu, zemřelo na následky silných úderů tupou zbraní, zřejmě kladivem, které se používalo k dorážení poražených gladiátorů. Ačkoliv v aréně umírali i zkušení bojovníci, nejčastěji byli zabiti nováčci. Jejich těla nebyla odtažena pomocí háků, jak se všeobecně myslí, ale odvezena na káře, nápadně podobné dnešní nemocniční posteli na kolečkách. Její výška umožňovala lékařům poskytnout zraněným první pomoc lépe, než kdyby leželi na zemi.
U každých her byla nutná asistence vekého množství "civilních" pracovníků. Po zaznění trubky se gladiátoři vynořili z temných chodeb a nastoupili do arény. Za nimi byli připraveni zaměstnanci "pohřební služby", jejichž povinností bylo nejen odvážet mrtvé a raněné. Měli s sebou také rozžhavenou železnou tyč, pomocí které zjišťovali, jestli je poražený gladiátor skutečně mrtvý. Pokud smrt jenom předstíral, předali ho muži v kostýmu pohanského boha Cháróna, převozníka mrtvých. Křesťanský spisovatel Tertullianus uvádí, že měl černý plášť, černé boty a na obličeji masku démona smrti se zahnutým nosem. Pokud si to publikum přálo, byl připraven utlouct gladiátora palicí.
Pravděpodobnost, že gladiátor zemře násilným způsobem, rozsápán zvířetem během „venationes“, zabit jiným gladiátorem, nebo jako nepotřebný doražen úderem kladiva, byla velmi vysoká. Ale sen o slávě a vysoké odměně přitahoval nemajetné muže jako včely na med.
Kariéra gladiátorů byla většinou krátká, ale pokud měli štěstí, pak byla slavná. Mohli absolvovat pět až čtyřiatřicet bojů, ačkoliv většina z nich nepřežila ten první. I když o ně bylo velmi dobře postaráno, životní podmínky rozhodně neměli jednoduché, zvláště pokud se nestali celebritou. Majitel školy a jeho trenéři vyvolávali agresivitu gladiátorů v aréně pomocí tuhého režimu v ubikacích. Během jednoho roku mohli vstoupit do arény dva až čtyři krát. Mezi tím žili ve stavu chronického stresu, pronásledováni strachem ze smrti a hanby. Někdy je stavy úzkosti ničily tak, že se raději zvolili sebevraždu. Jsou známy četné případy sebevraždy gladiátorů, kteří se nedokázali smířit s osudem. Jeden germánský gladiátor ukončil svůj život tak, že si do hrdla nacpal houbu, kterou Římané používali jako ekvivalent našeho toaletního papíru. Římský pohanský spisovatel Symmachus pořádal koncem 4. století po Kr. pro svého syna nákladné hry. Popsal, jak se dvacet devět franckých zajatců, koupených ke gladiátorským zápasům, raději vzájemně uškrtilo, než by proti sobě bojovali v aréně. Poslední zbylý Frank bil hlavou o zeď tak dlouho, dokud nezemřel.
Bylo zvykem, že den před zápasy připravil pořadatel her gladiátorům štědrou a nevázanou hostinu. Zvědaví fanoušci procházeli kolem stolů, pozorovali jejich chování a snažili se odhadnout budoucí vítěze a poražené. Někteří gladiátoři, zvláště Thrákové a Keltové, se nezřízeně přecpávali. Řekové zpravidla využili poslední příležitost rozloučit se s přáteli a známými, plni obav ze zítřejšího dne a neschopni pozřít sousto. Jak o nich napsal Plútarchos, "oddali se bědování". Jiní jedli střídmě, protože byli přesvědčení, že tím zvýši svoje šance na přežití.
Ve starověké římské kultuře se gladiátoři těšili velké oblibě po sedm set let, od 3. století př. Kr. do 4. století po Kr. Za tu dobu se rozvinula rozsáhlá ikonografie, oslavující jejich život - od reliéfů a sošek, přes předměty každodenní potřeby, až po mozajky a nápisy na zdech domů, kam fanoušci zvěčňovali jména svých oblíbených gladiátorů. Po těchto sedmi staletích oslnivé slávy, když se katolické křesťanství stalo státním náboženstvím Římské říše, upadli gladiátoři v zapomnění. Křesťanství bylo zásadně proti těmto masovým oslavám krutosti a zbytečné smrti, konaným jen pro pobavení sadistického publika. Ale mimo to hry už nějakou dobu postupně zanikaly z ekonomických důvodů: jejich pořádání bylo velmi nákladné a kupodivu byl vstup pro veřejnost často zdarma, nebo jen za symbolickou částku, protože byly placeny císařem, nebo jinou bohatou politickou osobností, která je pořádala jako součást své volební kampaně. S ekonomickou krizí posledních desetiletí říše a s krizí římských institucí bylo prakticky nemožné organizovat hry, srovnatelné s těmi ze zlatého věku impéria. Z bývalých gladiátorských her se zachovaly jen závody vozů tažených koňmi, které se staly oblíbenou zábavou Římanů a pokračovaly i v dobách Byzantské říše. Dalším pozůstatkem krvavých starověkých her jsou býčí zápasy, dodnes oblíbené v latinské kultuře. Kromě Španělska jsou běžné v Portugalsku, Mexiku, Kolumbii, Venezuele, Ekvádoru a Peru, ale jsou populární také v jižní Francii. V roce 1567 je pod hrozbou vyloučení z Církve zakázal papež sv. Pius V. Zatímco ve Španělsku a jeho koloniích byl tento zákaz ignorován a brzy zrušen, v Itálii tím tradice býčích zápasů úspěšně skončila.
Od 5. století zhruba do poloviny 18. století se ze západní kultury zájem o gladiátory vytratil a pravděpodobně o nich málokdo něco slyšel. Kolem roku 1766, s nástupem osvícenství a zednářství, objevy některých gladiátorských zbraní v Pompejích rozdmýchaly vlnu nového zájmu o jejich historii. Od té doby toto téma nepřestává fascinovat jak odborníky, tak širokou veřejnost. 19. století věnovalo gladiátorům umělecká díla a romány a ve 20. století z nich Hollywood učinil hlavní postavy různých filmů, čímž se stali symbolem starověké latinské kultury.