velikonoční zamyšlení

 

Milí přátelé, příznivci, i náhodní návštěvnící mého webu,

přeji vám všem požehnané, příjemně strávené a radostné Velikonoce. Letošní zima byla krátká a venku je nádherný jarní den, což nám dává naději na teplé léto. To mě přivádí k této krátké úvaze nad významem Velikonoc.

Dnes, v postkřesťanské Evropě, se často na pravý duchovní význam Velikonoc zapomíná a celý jejich smysl se v myšlenkách většiny moderních Evropanů smrsknul na nějaký ten lidový zvyk pomlázky, hledání vajec nebo polévání dívek vodou či voňavkou, což je ale vždy spojeno s nezřízenou konzumací alkoholu, pozvracenými chodníky a opilci ležícími ve stokách kolem cest. 

Jiní zase poukazují na pohanský původ Velikonoc jako čas letního slunovratu a případně se pohoršují nad tím, že církev a křesťané prý ten svátek "ukradli". 

My, křesťané, ale věříme, že to je zázračný čas naděje a nového začátku, protože právě o Velikonocích byl Kristus nespravedlivě odsouzen, ukřižován jako nějaký zločinec, pohřben, ale pak byl vzkříšen do nového života. Smrt byla ten den přemožena a pro každého jednoho člověka až do konce časů svitla naděje, že smrtí život nekončí, že tato brána byla prolomena a že po smrti nás může čekat něco mnohem lepšího, než jsme zažívali na tomto světě. Velikonoce jsou svátky naděje.

V průběhu dvou tisíc let, jenž od této události uplynuly, povstaly této naději miliony odpůrců. Ale žádný ji nedokázal zničit. Nedokázali to muslimští nájezdníci, nedokázali to ateističtí jakobíni ani bolševici, nedokázali to osvícenští vědátoři ani iluminátští satanisti. Ta naděje už je trvale v nás.

Mnozí se snažili "vědeckými" důkazy "vysvětlit", že zmrtvýchvstání Krista je prostě logický nesmysl a nemohlo se to stát, protože zázraky se prostě nedějí... Ano, v životech těchto lidí se možná zázraky nedějí, ale v životech jiných lidí se zázraky dějí neustále. 

Ale víte co? Nezáleží na tom, jestli je možné a logicky zdůvodnitelné, že Kristus vstal z mrtvých, že se narodil z Panny, že chodil po vodě, uzdravoval nemocné pouhým slovem a Lazara vrátil zpět ze smrti do světa živých. Důležitá je ta naděje, která nám dává sílu.

Ta naděje dávala sílu chlapům, kteří se sešli z celé Evropy, aby bojovali za budoucnost svých dětí u Lepanta, na Maltě, u Vídně, u Bělehradu, u Petrovaradína... V té naději je síla.

A my, pokud tu naději znovu neobjevíme, nebudeme mít ani sílu vzdorovat osudu, který nám vládce tohoto světa připravil. Tím osudem je náš zánik, naše smrt. 

Kristus je naše naděje. Bez naděje zahyneme.