335 LET OD PORÁŽKY MUSLIMŮ U VÍDNĚ

 

V roce 1683, kdy se odehrála přelomová bitva u Vídně, už turecké expanzi docházel dech a karta se začala obracet. Evropští vojevůdci se naučili proti muslimům bojovat a efektivně je porážet i přes to, že vždy bojovali proti několikanásobné muslimské přesile. Mezi nejslavnější turkobijce se zařadil polský hejtman a pozdější král Jan III. Sobieski, který už deset let před bitvou u Vídně porazil  Turky v bitvě u Chotyně.

Jan III. Sobieski, známý také jako Lev z Lechistánu, bojoval od mládí, jako většina polských vojáků, proti Turkům, Tatarům, Kozákům i Švédům kde se dalo, hlavně ale na Ukrajině.

Když v roce 1669 začal sultán sbírat síly na další výpravu proti křesťanům, vládl v Polsku slabý král Stanislav Wysniowecki. Zem byla vyčerpána válkami a nikdo nechtěl dát na varovné rady Sobieského. Když posléze v roce 1671 Turci s Tatary vyrazili, dobyli pevnost Kamenec na Ukrajině, kterou marně bránil plukovník Sobieské korouhve, statečný rytíř Michal Jiří Wolodyjowski. Ten totiž při obraně zemřel pohřben pevností, kterou nechal odpálit, aby se nedostala Turkům do rukou.

Sobieski chtěl odplatu. Ale přestože byl hejtmanem polského království, nebyla mu přidělena zemská vojenská hotovost. Přesto dal dohromady asi 8 tisíc starých zkušených válečníků a proti přesile 300 tisíc Turků vyrazil na Ukrajinu. Za půl roku, pomocí partyzánské taktiky, pobil na 30 000 Turků a Tatarů a ti raději uzavřeli příměří. Polsko poté sice uznalo, že Turci jsou problém, ale armádu opět nesestavilo.

Sobieski tedy postavil armádu za vlastní peníze a znovu vyjel na Ukrajinu bojovat proti okupaci 120 000 musulmanů. Měl oproti Turkům třikrát méně mužů, většinu sice v boji zkušených, ale asi třetina byla narychlo vyzbrojených a vycvičených sedláků. Turci se ho báli, takže se raději schovali v Chotyňské pevnosti.

Sobieski nařídil kopat přibližovací zákopy kolem pevnosti, odkud by je mohl ostřelovat. A pak to začalo! Po ostřelováni vyrazili jeho vojáci ze čtyř směrů na zteč a Turky doslova smetli. Záložní armáda Turků čekala u zdí Chotyňského hradu, kde byla Sobieského husary rozsekána.

Z bitvy se nakonec vrátilo domů jen okolo sedmi set Turků a jejich velitele, za to že nedokázali zvítězit, dal sultán následně uškrtit hedvábnou šňůrou. Toto vítězství zajistilo v následujících volbách Sobieskému zvolení králem Polska, aby pak 31. března 1683 tento polský král podepsal smlouvu s rakouským císařem Leopoldem I. o vzájemné pomoci v boji proti Turkům. Tím se zrodilo spojenectví, které přineslo záchranu celé Evropě. Nutno ale poznamenat, že tažení proti Turkům v Uhersku, které následovalo po bitvě u Vídně, Sobieski kvůli intrikám Habsburků už nedokončil a znechucen se vrátil do Polska, kde vládl až do své smrti v roce 1696. Podle mínění Poláků se jedná o posledního velkého krále Polska.

14. července 1683 obklopilo Vídeň na 200 000 Turků, krymských Tatarů, sedmihradských Kuruců a dalších pomocných jednotek. 

Obránci Vídně odmítli tureckou nabídku ke kapitulaci. Nevěřili, že by Turci svoje sliby dodrželi a nechali obyvatele Vídně a ozbrojené obránce jen tak odejít. Několik dní před obležením Vídně totiž byli zmasakrováni obyvatelé Perchtoldsdorfu, přestože přijali tureckou výzvu ke kapitulaci a Turkům otevřeli městské brány. Povražděno bylo také několik tisíc obyvatel Hainburgu.

Velitelem obleženého města se stal hrabě Stahremberg, který však byl posléze raněn. Jeho zástupcem byl velitel milice a hasičů Kašpar Zdeněk Kaplíř ze Sulevic. Pod jejich velením stálo 312 děl, 10 603 mužů, domobrana postavila 4 900 mužů plus jízdu kyrysnického pluku barona Dubignyho (8.dragounský) - celkem 16 000 obránců.

Kaplířův děd, předtím než byl popraven na Staroměstském náměstí, sloužil v nejvyšších úřadech už od raného mládí, kdy byl pážetem císaře Ferdinanda. Sloužil pěti českým králům, šestý ho dal popravit za účast na Stavovském povstání. Kvůli jeho věku, bylo mu 86 let, mohl dostat milost, neboť rozsudek zněl doslova: Jest odsouzen ke ztrátě hrdla s možností milosti. Po odsouzení byl osloven: "Pane Kaplíři, pokud požádáte o milost, bude Vám udělena." Kaplíř se údajně podíval po svých přátelích a řekl: "O žádnou milost nežádám!" Před popravou pak s chutí pojedl a zeptal se, kolik je na popravišti schodů, protože měl slabé nohy... Protože tam byly strmé schody, sám po nich nevyšel. A tak museli statečného starého pána po těch schodech k popravě vynést.

Jeho vnuk, Zdeněk Kašpar Kaplíř ze Sulevic, nejprve stál, stejně jako jeho bratr, ve třicetileté válce na straně protestantů. Ale zatímco jeho bratr zůstal protestantům věrný a posléze padl, Kašpar, když viděl nesmyslnost té války, přešel na habsburskou stranu. Aby osvědčil pevnost svého rozhodnutí, byl císařem poslán válčit do Itálie a posléze proti Turkům. Při obraně Vídně se tak zapsal do historie jako jeden z nejvýznamnějších turkobijců.

Kašpar Kaplíř v době bitvy o Vídeň už překročil sedmdesátku a dlouhé obléhání, bombardování, hladovění a epidemie mu na zdraví rozhodně nepřidaly. Po zranění hraběte Stahremberga však převzal velení a zvládl to precizně, ubránil každý otvor který mu Turci za pomoci francouzských inženýrů v hradbách udělali. Francouzi byli tenkrát mistry na opevnění, uměli ho nejen stavět, ale také bořit.

Na tomto místě je dobré si připomenout, že když se tvořila aliance proti turecké expanzi do Evropy, která ohrožovala samotnou evropskou civilizaci a tedy i současnost nás všech, kdo nyní žijeme v České republice, Francie a Anglie se odmítla připojit. Francie dokonce jednala s Tureckem o spojenectví proti Habsburkům.

15. července začalo turecké dělostřelectvo ostřelovat hradby Vídně.

17. července byli Turci 40 kroků od hlavní hradby. Začala minová válka proti hradbám hloubením podkopů a následným vyhozením hradeb do vzduchu pomocí sudů s prachem. Hlavní útok byl veden proti Löbelbastei.

25. července byl vyhozen do vzduchu podkop na konci hlavní hradby a do města proudili janičáři. Jejich útok byl zastaven a odražen do obléhacího příkopu.

3. srpna byl dobyt první ravelin v hlavním směru útoku. 

4. srpna 4000 janičářů útočilo na centrum města. Tento útok byl také odražen za použití posledních záloh obránců. Situace začínala být zoufalá.

Když už bylo nejhůř a obránci již umdlévali, zvedl se na obzoru prach pod kopyty koní a v pravou chvíli dorazila spojená posila Němců, Poláků a Čechů. Jeden saský velitel na otázku, zda mají zaútočit na Turky ihned, nebo až další den, odvětil: "Pánové, jsem starý muž, rád bych si tedy odpočinul v některé vídeňské posteli místo ve vojenském stanu!" A bylo rozhodnuto.

Spojená německá, habsburská a polská vojska, čítající 74 000 mužů, přitáhla 12. září k Vídni ve třech proudech. Turecký velitel, Kara Mustafa Paša, rozdělil armádu na dvě části, když větší část nechal dokončit obléhání města a menší část přešla do obranných pozic. Křesťanská vojska vedl polský král Jan III. Sobieski. Na levém křídle stáli pod vedením Karla V. Lotrinského císařští, opřeni o Dunaj u Leopoldsbergu. Uprostřed byli Sasové, Bavoři a Švábové pod vedením kurfiřta Jana Jiřího III. Na pravé křídlo se přesouvaly polské oddíly.

Jako první časně ráno 12. září zaútočili Turci, ale jejich útok byl odražen. Brzy poté křesťané na levém křídle, kde bojovali císařští, udeřili na turecké pozice. Během těžkých bojů císařská vojska obsadila několik důležitých tureckých stanovišť. Při neustálých tureckých protiútocích se kolem poledne křesťanům podařilo dobýt silně opevněný Nussdorf a Heiligenstadt.

Během bojů Turci zesílili tlak na obléhanou Vídeň, kterou se zběsile snažili dobýt. V té době se polské vojsko ještě stále prodíralo lesy dál na jih. Polským oddílům se podařilo dostat na místo určení teprve odpoledne.

Polská pěchota vyčistila vinice na okraji lesa od janičárů a uvolnila tak prostor pro útok jezdectva. Během bojů Turci stáhli do Poláky ohrožené oblasti většinu svého početného jezdectva. Zprávy o tom se brzy dostaly k císařským a ti po 15. hodině znovu udeřili na turecké pozice. Do 17. hodiny se císařským podařilo přiblížit k centrální turecké obranné pozici (Türkenschanze).

Král Jan vyslal na průzkum terénu jeden jízdní oddíl, který tryskem projel tureckými pozicemi a s těžkými ztrátami se vrátil do polského tábora. Průzkumníci přivezli dobré zprávy: Turci zde nepřipravili žádné překážky ani pasti pro jízdu. Hned poté v 18 hodin dal polský král pokyn k útoku. 14 tisíc polských a 4 tisíce německých jezdců udeřilo na turecké jezdectvo.

Jako první z bitevního pole utekly zbytky Tatarů a brzy je následovaly prořídlé jednotky Spahisů. Polské jezdectvo pobilo také turecké pěšáky a během pronásledování utíkajících se prodralo až do hlavního tureckého tábora, ze kterého se dal na útěk také velitel Turků Kara Mustafa. K utíkajícímu tureckému veliteli a zbytkům jeho jezdectva se připojily také jednotky dosud obléhající Vídeň. Útok polského jezdectva trval půl hodiny. V této chvíli provedla výpad vídeňská posádka, uvolněná útěkem tureckých obléhacích oddílů. Turci stojící naproti císařským se dali také na útěk.

Po této vítězné bitvě odešel Zdeněk Kaplíř konečně na zasloužený odpočinek, kterého však mnoho neužil, neboť po celé zbývající tři roky života churavěl a nemohl si tak dostatečně užít ani titulů ani nabytého majetku.

Kdo měl tedy větší podíl na vítězství u Vídně a na záchraně životů milionů Evropanů i celé křesťanské civilizace? Jan III. Sobieski, nebo Zdeněk Kašpar Kaplíř ze Sulevic? Z historie je nám známější polský král a vojevůdce, zatímco jméno českého hrdiny skončilo zasunuto v regálech odborných knihoven.

Kaplířovi bylo v té době už přes sedmdesát let. Kdyby kapituloval před tak obrovskou tureckou přesilou, nebylo by se ani čemu divit. Místo toho odhodlaně nahradil zraněného velitele města a na své pozici pevně vydržel až do konce. Bezpochyby věděl, jaké hrůzy by následovaly, kdyby svou povinnost muže a vojáka nesplnil.

Ale na druhé straně, ani ta nejurputnější obrana by nevydržela věčně, pokud by nepřišla pomoc zvenčí. Turci by pak mohli postupovat dál a dál… Na Slovensko, na Moravu, do Čech, do Německa... Francie s nimi v těch časech sympatizovala, stejně tak Itálie, protože obchodní státečky Janov a Benátky nechtěly přijít o své trhy v Africe a Asii. Kdo by nás tehdy zachránil před muslimy, kdyby je polští, němečtí a čeští chlapi nezastavili pod Vídní?

Díky vám, neznámí hrdinové, kteří jste bojovali a umírali, abychom my mohli žít.  

Dnes se opět nad Evropou zvedá muslimská korouhev s krvavým půlměsícem. Budete mít následovníky?

 

Film Bitva u Vídně s českými titulky si můžete stáhnout ZDE