Co dnešní mamánci potřebují jako prase drbání

 

Poslední dobou se ve společnosti začíná diskutovat obranyschopnost naší země, především v souvislosti s našimi možnostmi chránit svoje hranice, ale i vzhledem k nebezpečí teroristických útoků a podobně. Náhodou jsem narazil na článek našeho kamaráda a věrného příznivce Honzy, v němž vzpomíná na svoje vojančení. Při jeho čtení jsem si mimoděk vybavil svoje vlastní zážitky a vzpomínky. Uvědomil jsem si, že ačkoliv my jsme tehdy neměli slova jako "fox" nebo "myš", místo toho jsme měli "kopr" a "zobák", a rukovali jsme na dva roky, byly naše zkušenosti z vojny v podstatě shodné. Na vojně člověk poznal a zažil věci, které by v civilu prostě zažít nikdy nemohl, dokonce by si je nedokázal ani představit. Ale tyto zážitky ho mentálně posílily, vytvrdily a posunuly někam, kde by se jinak nikdy nemohl ocitnout - ani jako cestovatel, sportovec nebo dobrodruh jakéhokoliv ražení. Ačkoliv si tehdy člověk kolikrát sáhl opravdu na dno, ať už po psychické nebo fyzické stránce, dnes je za to vděčný a s nostalgickým pobavením občas vypráví o všech těch "saharách", "bufetech", "gerlachu", "metru", "niagáře", "pahorku", "motokrosech" a taky o celé té neskutečné pakárně, kterou tehdy proklínal a z duše nenáviděl, ale dnes je za ni rád a je hrdý, že to všechno ustál, překonal, vydržel a stal se tak mužem.

A teď už ten slíbený Honzův článek:

Byl to ale mrsk! aneb Vzpomínky na vojnu

Vojna – tento svět sám pro sebe, s vlastními pravidly a osobitým jazykem, už je dávno minulostí. Přežívá pouze ve vzpomínkách dnešních čtyřicátníků a padesátníků. A pro každého z nich je stejně reálná, jako by se byla odehrála teprve před pár měsíci… Základní vojenská služba byla u nás zrušena v roce 2004. Já měl to štěstí, že jsem ji ještě zažil. Letos začátkem roku tomu bylo dvacet let, kdy jsem narukoval…

Absurdní komedie

Vojnu beru jako součást dospívání, jako takové volné pokračování po maturitní zkoušce. Pro mnohé to bylo první setkání s opravdovým světem bez jakékoli opory rodičů, bez svých školních kamarádů a bez dosavadních schémat řešení situací. Vojna, to už nejsou taneční, tady přestává legrace.

Dodnes si pamatuji ten šok z toho světa, kde nic jakoby nedávalo smysl, ze světa, který byl tolik odlišný od toho, který jsem znal. Někdo se s tím vyrovnal poměrně snadno, pro mne to však byl dotyk ryzího absurdna. Neustále na nás někdo řval, nutil rovnat dokola skříňku nebo stlát postel.

„Jedu na ty nohy, myši!!!” Rohléhalo se po chodbě, a my jsme lítali sem a tam jak čamrdy a neměli jsme čas si pomalu dojít ani na záchod. Večer jsem se díval z okna do tmy a přemýšlel jsem, do jakého zvláštního snu jsem se to dostal, a kdy se z něho probudím.

Všechno se vykonávalo v poklusu a prakticky neustále hrozilo, že člověk udělá nějaký průšvih, který bude zveličen do absurdních rozměrů a přijde za to trest.

„Tak už se proberte z tý civilní diskotéky!!!”  Halekali na nás naši staří, a nám poznenáhlu došlo, že je lepší je uposlechnout. Postupně jsme se do toho nějak vpravili a ten největší stres opadnul. Člověk se adaptuje na všechno.

Na tomto místě si neodpustím historku z přijímače, která mi nyní přijde velmi úsměvná, jenže tenkrát mi do smíchu moc nebylo.

Jak mě zadřeli

Když mi tenkrát před Vánoci přišel povolávák, měl jsem veliké obavy z toho, co mě na té vojně čeká, neboť jsem slýchával všelijaké historky o mazácích a jejich praktikách. Řekl jsem si, že by nebylo od věci si je hnedka z kraje trochu naklonit. Krom tří ramínek a dvou visacích zámků jsem tedy do svého tlumoku přibalil i láhev rumu. Měl jsem v úmyslu jim flašku nenápadně předat, abych se jako dobře zapsal a měl od nich pokoj.

Jenže když jsem přišel do toho blázince, kde na nás furt řvali a museli jsme běhat jako šílení, došlo mi, že to není zrovna dobrý nápad. Bylo mi jasné, že za to by mě akorát „zadřeli”. Jenže co s tím rumem??? To byl problém. Skříňku na osobní věci i velkou skříň nám každou chvíli někdo kontroloval, a když se mu něco nezdálo, museli jsme její obsah celý vyházet. Schoval jsem ji tedy pod matračku postele s úmyslem obsah lahve po večerce postupně nenápadně vypít. Byl to dost slabý plán…

Netrvalo ani dva dny, než ji u mně objevili. Za tu dobu jsem stihl odpít sotva čtvrtinu, a to jsem si ho ani v tom strachu moc nevychutnal. Zato oni si pak vychutnali mne…

To jsme takhle stáli během ranního nástupu celá baterie na chodbě a starý kontrolovali pokoje. A najednou z naší cimry slyším řev a už se tam začali sbíhat jak hyeny ke kořisti. A věděl jsem, že je to v hajzlu… Jestliže se mi do té doby celkem dařilo být nenápadný a nevyčnívat z řady, po tomhle už bylo jasné, že mě nikdo nepřehlídne. Jak snadno se dobrý úmysl obrátí proti jeho strůjci – inu, lekce do života!

A začal mi nefalšovaný mrsk. Když jsme běželi v rámci cvičení do Brd, vyběhli jsme na takový vršek a všichni odpočívali. Ne tak já. Mě si vzal jeden z mazáků stranou a tam jsem musel běhat mezi stromy člunkový běh, dělat kliky a lehsedy. To asi dvacet minut v kuse. A když konečně řekl, že to stačí a vrátili jsme se k ostatním, mohlo se běžet nazpátek. Pochopitelně po návratu, kdy už jsem málem vyplivnul plíce, mě pro jistotu nechali ještě desetkrát oběhnout barák.

A pak jsem vytíral chodbu sám (což se normálně dělalo ve třech), aby i ostatní viděli. Neopomněli jedinou šanci mě ponížit nebo potrestat za sebemenší prohřešek. A po pátečním rozkaze mě čekal speciální úkol: napsat 100x článek 26 (asi sedm odstavců o tom, co je voják povinen). O program na víkend jsem tak měl postaráno. A to nemluvím o té reklamě, kterou jsem si udělal před ostatními.

Už jsem nemohl jenom tak dělat neviditelného, pokaždé, když jsem šel okolo dozorčího stolku, mě službu konající mazák odchytl a zkontroloval. Světe div se, pokaždé odhalil nějakou nekázeň a už jsem za to klikoval.

„Vojíne, ukažte brýle.” Sundal jsem brýle a on si je prohlédl proti světlu.

„Vždyť je máte zasraný! Dáte si dvacet kliků.”

„Tak jo, ale s váma.” (Klikovat musel i ten, kdo to nařídil, jinak to bylo považováno za šikanu.)

Dal jsem si tedy dvacet kliků s oním poddůstojníkem. Když jsem se vztyčil, došel mezitím druhý.

„Vojíne ukažte brýle – dyť jsou špinavý, dáte si dvacet kliků.” A klikoval jsem znovu, tentokrát s tím druhým.

Takto se na mě střídali a skončil jsem snad na dvě stě klicích, kdy už oba dva padli vysílením a nechali mě konečně jít. Naštěstí jsem tenkrát měl suprovou fyzičku. A když jsem se vracel z umývárky, tentokrát již s brýlemi perfektně vypucovanými, čapli mě znovu, tentokrát za to, že jsem neměl mikinu od tepláků zapnutou až ke krku. No, bylo to veselé :-)

Jindy jsem zase měl na sušárně blůzu a kalhoty a šel jsem si je vyzvednout. (Jako myši jsme museli mít neustále všechny knoflíky zapnuté.) A jak jsem si tyto výstrojní součástky nesl na pokoj, zmerčil mě dozorčí od stolku.

„Vojíne, ukažte ty maskáče – vždyť vy nemáte zapnutý kapsy!”

Marně jsem argumentoval, že ty hadry jenom nesu a nemám je na sobě. Onen mazák hbitě vytáhl švýcarský nožík, a než bych řekl švec, odřezal mi veškeré nezapnuté (tj. všechny do jednoho) knoflíky na blůze i na kalhotách. Následně mi celé to nadělení nasypal do dlaní a mohl jsem jít. Opět jsem nemusel mít obavu, že bych se snad odpoledne a večer nudil. Nevěřil bych, kolik je na obou těchto výstrojních součástkách dohromady knoflíků (28). Musel jsem dokonce shánět další nit, neboť ta má mi záhy došla.

Nakonec je to přece jen přestalo bavit a život se vrátil do normálních kolejí (tedy, normálních vojenských). Postupně jsem mezi kluky zapadl, dokázal si vytvořit své vlastní rituály, které mi to tam pomáhaly zvládnout a naučil se vycházet i s těmi nad námi.

Mazárna vs. gumárna

Vojna měla jedno specifikum, které asi funguje ve všech institucích. A sice neformální systém sociální kontroly. Narozdíl od formálního systému odvozeného od hodností a funkcí v rámci vojenské hierarchie (gumárna), ten neformální (mazárna) byl založen na senioritě, tedy na tom, kdy půjde dotyčný do civilu. A jelikož byly čtyři termíny nástupu na vojnu (jaro, léto, podzim, zima) a chodilo se domů po roce, existovaly vždy i čtyři skupiny vojáků. (Na tomto místě se omlouvám, pokud budu nudit ty, kteří to znají. Píši to, aby si i lidé zcela vojnou nedotčení mohli udělat představu.)

Nejmladším se říkalo myši. A ty museli „jezdit” a prokazovat starším úctu. Byli přímo podřazení svým mazákům, tedy těm, kteří byli půl roku nad nimi (hodnosti v tomto nehrály žádnou roli).

Druhému stádiu se říkalo různě, u nás se používal termín „vrtule”. Ti měli už jistá privilegia, která se projevovala ústrojí, nemuseli již poslouchat mazáky a na každý takový pokus mohli drze odseknout.

Jenže pozor, vrtulí se myšák nestal automaticky, do této „hodnosti” musel být povýšen tzv. plácnutím. To byl rituál ne zrovna příjemný. Krom důkladného zbití páskem přes zadek a hraní různých ponižujících scének byl spojen především s pohoštěním mazáků. Někde se musely dokonce odevzdávat i výstrojní součástky. Byl to tedy proces i dost finančně náročný. Jen výjimečně se však našli jedinci tento přechodový rituál odmítající. Ti až do konce vojny stáli na samém sociálním okraji a byli víceméně vyloučeni z běžného života.

Po půl roce (pokud byl ovšem předtím plácnutý) se voják stal mazákem se všemi privilegii k tomu náležejícími. A to byla především možnost vládnout nově přišedším mladým a vrátit jim to, co oni museli zažívat předtím (a to jistě za veškeré ty útrapy stálo).

Poslední stádium (suprák, superka) už bylo spojeno s radostným očekáváním civilu. Tito „senioři” už toho většinou moc dělat nemuseli.
Tento neformální systém, o němž všichni důstojníci věděli, ale tvářili se, že ne, byl ve své podstatě zárukou toho, že vše bude fungovat, jak má.

Systém formální, založený na hodnostech a funkcích se neukázal jako dostatečně funkční, což se naplno projevilo, když se někteří důstojníci snažili na sílu prosazovat gumárnu a potlačovat jakékoli projevy možného ponižování. Problém byl, že jakožto poddůstojníci jsme měli ohromně malé pravomoce, jak neukázněné vojíny potrestat.

V mazáckém systému se takovýto nepřizpůsobivý člověk dal poměrně snadno zadřít, nejlépe kolektivním trestem pro celou světnici nebo dokonce baterii. Však oni už mu vysvětlili, jak se má chovat, např. oblíbenou přesvědčovací metodou „deka”.

Vojenská hantýrka

Na vojně se pěstoval osobitý slang, který byl nedílnou součástí každodenního života a poměrně neproniknutelný pro kohokoli zvenčí. (Uvedu zde jen ty známější výrazy, jinak by to bylo na celou knížku.)

Záděr (průšvih spojený se sociální hanbou) už jsem vám snad dostatečně ilustroval na svém vlastním příkladu.

Hojně užívané slovo mrsk označovalo stav, který byl velmi stresující a nepříjemný. Čeština nemá vhodný ekvivalent. Mrsk jsme měli každou chvíli, hlavně ze začátku.

Opakem byl fox značící pohodu, klídek. Zarážející je, že nikdy předtím ani potom jsem toto slovo neslyšel, jenom na vojně.

„Vojíne, vy máte fox, že koukáte z okna?”

„Ne, pane svobodníku, já se učím článek 26.”

„Cože, dyť nemáte nic v ruce.”

„Však já si ho už jenom opakuju v hlavě.”

„Výborně, tak mně ho odříkejte.”

„Pane svobodníku, nemoh bych si místo toho dát radši dvacet kliků?”

„Ale samozřejmě, dáte si dvacet kliků za každej odstavec, kterej neřeknete správně.”

Když byl někdo pomalejší (lhostejno zda fyzicky nebo mu to pomaleji myslelo), dostal přízvisko kotva nebo brzda. Oblíbená pobídka byla „odbrzdi se”, často jenom vyjádřená spikleneckým „psssss” (zvuk odpouštění vzduchu v brzdových systémech nákladních vozů).

Za kolik to máš?
A samozřejmě nejdůležitější bylo „aktuální číslo dne” (tj. počet dní do civilu). Jako myši jsme si to své mohli pouze špitat, tak aby to mazáci neslyšeli, oficiálně jsme to měli samozřejmě „za milión”. Kdežto to mazácké číslo dne jsme museli na vyzvání kdykoli zahlásit, a běda, jak jsme nevěděli. Zalichotit mazákům však bylo možno i obyčejnou průpovídkou „už aby bylo léto” nebo „to je hrozný vedro” (šli totiž do civilu v létě) a oni nám za to sborově děkovali. Někdy se počítaly i dny za námi, tedy „mrtvé”.

Našli se i tací „záděráři”, kteří se dostali za trest do vojenského vězení a dny tam strávené se jim nepočítaly do vojny. Museli tudíž nasluhovat. Onehdá jsme šli na jídlo a viděli jsme sekat trávník skupinku „basmenů”, když tu jeden z nich na nás zahalekal:

„396, myši – ale mrtvejch!”

Vzhledem k tomu, že rok má pouze 365 dní, nikdo z nás mu nezáviděl, spíše nás z toho nepředstavitelného čísla mrazilo v kostech.

Promarněný čas, nebo výzva?
Co se týče námitky některých, že to byl ztracený rok života, odpověděl bych protiotázkou: Co přesně jste během vojny ztratili? O co tak důležitého jste přišli? O rok práce? Vždyť té si do důchodu užijete ještě dost a dost. Ani manželství nepospíchá, a ten rok dívka, která za to stojí, v pohodě počká. A co se týče nesmyslných nařízení a buzerování, není snad právě tohle naprosto perfektní průprava do libovolného zaměstnání???

Já sám si naprosto nemůžu stěžovat na promarněný čas. Krom rozvinutí fyzičky a tělesné odolnosti jsem nezahálel ani duševně. V naší partě „civil zima 99” byla oblíbenou kratochvílí hra šachů. Ani mozek tedy nemusel zahálet.

Onehdá jsem měl službu u dozorčího stolku. To už jsem byl, myslím, suprák, takže už jsem spoustu věcí měl tak trochu na salámu. Byla hluboká noc, všichni spali a já sám u stolku. Abych neusnul, dostal jsem perfektní nápad, jak si zpříjemnit službu. O patro níž totiž seděl kluk z druhé baterie, s nímž jsem občas taky hrál šachy. Zavolal jsem mu dozorčím telefonem, jestli si nechce dát partii.

Za chvíli jsme každý už měli na stole rozloženou šachovnici s figurkami a po telefonu hlásili své tahy. Že se nikdo nemůže dovolat, to jsme neřešili, koneckonců, kdo by v půl třetí volal, že? A jak jsem byl úplně zabraný do hry a promýšlel další tah, vůbec jsem neslyšel, že po schodech někdo stoupá. Až najednou cítím, jako by za mnou někdo stál. Pomalu se otočím a jenom jsem periferně zahlédl žluté šňůry a devítku v pouzdře za pasem. Dévéťák!!! Mé leknutí bylo srovnatelné s tím, když se za Ripleyovou zjevil vetřelec. Honem jsem vyskočil a začal ze sebe koktat hlášení. Dévéťák koukal chvíli na mě, pak na šachovnici a pak povídá:

„Aha, tak proto se vám nejde dovolat! S kým to hrajete?”

„S kolegou o patro níž, pane majore.” Odpověděl jsem po pravdě, on jenom pokývnul, otočil se ve dveřích a zmizel.

Parťák to naštěstí slyšel a stihl šachovnici sklidit. Bylo mi jasné, že za takové hrubé porušení služby mě šeredně zadře až do konce vojny. Na druhý den jsem s hrůzou čekal, co přijde na rozkaze. Ale nic se nestalo, onen důstojník to nechal plavat. Možná to byl taky šachista.

Čas přípravy na život
Vojna byla pro mě i časem učení. Tím teď samozřejmě nemyslím to, co jsme museli zvládnout v rámci poddůstojnické školy. Já se učil především anglicky, což jsem pak ještě na samý závěr vojny úspěšně završil státní zkouškou. A též už jsem se pomalu připravoval na přijímačky na vysokou školu. I toto úsilí se posléze vyplatilo (to je však už jiný příběh).

Během vojny jsem přečetl spoustu knížek včetně poezie, z toho jednu v anglickém originále (a to ze studijních důvodů dokonce 3x). Byl tam na to čas. A ano, psal jsem též. Během té služby jsem započal a dokončil jednu delší povídku. Z dnešního pohledu je poněkud naivní a asi už bych se jí nikde nechlubil, ale byla tam ono nadšení a mladická naléhavost.

Básně jsem psal pochopitelně též. Byly to ještě básně „postaru”, tedy psány volným veršem a vyjadřující především pocity zmatenosti ze světa a z jeho nároků. Ale již jsem koketoval s klasickým veršem a poněkud radostnějšími tématy, jak jsem to znal u mého oblíbeného Gellnera (ostatně, sloužil jsem v kraji, kde on strávil svá studijní léta).

O čem to tedy tenkrát bylo?
Byl to věk, kdy se žilo každým dnem, neboť každý den byl důležitý. Jakmile byl s vyhlášením večerky završen, posunul nás zase o něco blíže kýženému civilu. Byl to čas skutečného přátelství, neboť spoléhat se sám na sebe jednoduše nestačilo. Byl to čas maskáčů, které nám zpočátku nechtěly padnout, abychom se v nich již po pár měsících frajersky a hrdě promenádovali.

Byl to čas poezie svého druhu. Slovům, kterým nezasvěcení nerozuměli nebo nechtěli rozumět. Byl to mrsk uměle vytvářený, tlak, který nás měl zušlechtit, z rudy vykovat ocel. Čas čekání na dopisy, čekání na víkend, kdy se mohlo jít na vycházku a z našeho skromného žoldu si dát pár piv a případně zalaškovat s místními děvčaty. Čas čekání na opušťák a především na onen vysněný civil, který byl vnímán jako řešení veškerých problémů (což samozřejmě nebyla vůbec žádná pravda).

Tak nějak to bylo. Ne, že bych se snad do toho období chtěl vrátit. Ale stále to cítím, jak jsme tenkrát dovedli žít každým okamžikem – v dobrém i v tom mrsku, (na který koneckonců zpětně rádi vzpomínáme)…
 
Je tomu právě dvacet let. Mazačenka na klíčích se už dávno rozpadla v prach. Maskáčový komplet a kanady vydržely o mnoho déle, avšak i ony už vzaly za své. Jen ty vzpomínky jsou nějak podezřele živé… Zřejmě to stálo za to :-)
 
A nyní si připomenu jednu báseň, která se nakonec do sborníku nevešla, a která je přesně o tom:

Vojna

Padáme na huby
z příkrýho okopu
teď už bez otázek
absurdita je naším
denním chlebem
mozek nechápe
ale tělo už si zvyká
Raz, dva!
a mrazivý vzduch
mi rozřízl plíce
kdosi zašeptá
„Už je pozdě…“
a pak vykročíme všichni
vždyť rozkaz je rozkaz.


leden 1999

Přidávám odkaz na Honzovy osobní stránky, kde naleznete i tento článek - ZDE