14. září 1954 - generální zkouška Apokalypsy
Myslíš, že očkování experimentální směsí neznámých látek, vynucené pomocí vyděračských nařízení, je bezprecedentní pokus na nic netušících lidech? Že nic tak zrůdného se v historii zatím nestalo? Mýlíš se. Minimálně jeden podobný pokus na lidech už v minulosti proběhl. Nebyl tak rozsáhlý a rafinovaný, ale byl o to brutálnější.
Ve vojenském cvičném prostoru Jižněuralského vojenského okruhu v Tockém je umístěna pamětní deska s nápisem: "V září roku 1954 se prováděly na území cvičného prostoru taktické manévry vojsk pod velením maršála Sovětského svazu G. K. Žukova." Na každé vojenské střelnici probíhají střelby a cvičení úplně běžně a žádné konkrétní cvičení si dosud nezasloužilo svoji pamětní desku. Až na toto jediné. Proč?
17. září 1954 otiskl list Pravda, který byl svého času oficiálním médiem Komunistické strany SSSR, tuto zprávu: "V souladu s plány vědeckovýzkumných a experimentálních prací byly v posledních dnech v Sovětském svazu provedeny zkoušky jednoho z druhů atomových zbraní. Cílem zkoušek bylo studium působení atomového výbuchu. Při zkouškách byly získány cenné poznatky, které sovětským vědcům a inženýrům pomohou úspěšně řešit úkoly ochrany a obrany před atomovým útokem." Ve zprávě se ale samozřejmě neříkala pravda, což by se od deníku s názvem Pravda dalo očekávat. To podstatné bylo zamlčeno. Získané poznatky byly zužitkovány jen minimálně a použití živých lidí jako pokusných králíků nebylo z pochopitelných důvodů zmíněno ani slovem.
Cílem sovětských vojenských stratégů bylo obsadit nová území a rozšířit komunistickou ideologii do celého světa. Komunisté se tím nikdy netajili a vždy otevřeně hovořili o světové revoluci, tedy o změně jakéhokoliv politického systému kdekoliv na světě v systém komunistický. Co jiného nakonec úplně jasně vyjadřuje známé heslo "Proletáři všech zemí, spojte se"? V některých státech se jim to podařilo podrýváním vládnoucího systému, sponzorováním komunistických politiků, agitátorů a diversantů, jako například v Číně nebo ve Vietnamu, jinde toho dosáhli válečnými operacemi, jako v Pobaltí a ve východní a střední Evropě, Československo nevyjímaje.
Za tím účelem byla Sovětská vojenská doktrína jednoznačně zaměřena na průlom obrany nepřítele a následné obsazení jeho území. To byl ale klíčový problém, jenž se sovětský generální štáb pokoušel vyřešit. První světová válka se po několika měsících manévrů změnila v poziční a opotřebovací válku. Ne snad, že by si to generálové přáli, ale s tehdejšími prostředky prostě nikdo nedokázal prolomit hluboce členěnou obranu protivníka. To vedlo k obrovským lidským ztrátám a dlouhodobému hospodářskému vyčerpání. Ve druhé světové válce se vojenští odborníci naučili prolomit obranu nepřítele za pomoci tankových klínů. Jenže za každý takový průlom se muselo zaplatit obrovskými ztrátami lidí, techniky a paliva. Ne každý průlom skončil úspěšně. Snad nejstrašnějším příkladem neúspěšného průlomu jsou Žukovovy nesmyslné útoky u Syčevky od ledna do prosince 1942. Po skončení druhé světové války se sovětským generálům dostaly do rukou jaderné zbraně. Rozhodli se, že pomocí jaderného výbuchu prolomí frontu, do průlomu vrhnou tanky a pěchotu a bez dlouhých cavyků obsadí nepřátelské území. Bylo jen potřeba si to vyzkoušet na cvičišti.
Na tomto místě je potřeba podotknout, že nikdo, kdo nemá v úmyslu útočit na sousední státy, takové cvičení nepotřebuje. Kdyby zamýšleným cílem mělo být odstrašení nepřítele od případného útoku, stačilo by nechat vybuchnout bombu na pustém atolu, nebo někde v poušti, zdokumentovat a zveřejnit výsledky a všem okolo ukázat, co by se stalo, kdyby taková bomba dopadla na jejich hlavní město. Ten, kdo přemýšlí o odstrašení nepřítele, buduje strategické bombardovací letectvo a raketové síly, ale nenacvičuje průlom nepřátelské obrany. To cvičí pouze ten, kdo chce nepřátelská města obsadit nezničená.
Litěraturnaja gazeta z 15. 9. 1999 přinesla článek s nadpisem: "JADERNÝ ÚTOK NA RUSKO". A podtitulek doplňuje: PROVEDLA SOVĚTSKÁ ARMÁDA PŘED 45 LETY. V článku se píše: "Výběr místa pro pokus byl špatný – byl to zločin. Bylo by obtížné na prostoru jedné šestiny zemské souše najít hustěji osídlený region, než je oblast mezi Volhou a Uralem. Stejně těžké by bylo pro radioaktivní zamoření vybrat úrodnější půdu nebo kouzelnější řeku, než je Samara. Je dlouhá 600 kilometrů a v samém městě Samara, s více než milionem obyvatel, se vlévá do nejdelší dopravní tepny Evropy, do Volhy. V ní se koupali vůdcové, kteří přijeli na cvičení. Po výbuchu už nikomu z nich nepřišlo na mysl, aby se v ní osvěžil."
K oné jedinečné události, která si zasoužila vlastní pamětní desku, došlo ráno 14. září 1954 v 9:53 hod. V tom čase došlo k výbuchu bomby o síle čtyřicet kilotun TNT, to znamená o síle výbuchu obou bomb z Hirošimy a z Nagasaki dohromady. Bombardéry ji shodily z výšky 13 km a k explozi doško ve výšce 350 metrů nad zemí. - ZDE
Aby se zkouška mohla uskutečnit, a aby přinesla kýžené poznatky, byla v Tockém cvičebním prostoru vybudována fiktivní frontová linie sovětských a nepřátelských vojsk. Ruský armádní deník Krasnaja zvezda přinesl 31. května 1996 článek, v němž se uvádí, že sovětská a nepřátelská vojska při tomto pokusu představoval hospodářský dobytek, umístěný v automobilech, tancích a v různých typech staveb. To však zdaleka není celá pravda.
Představa ubohých ovcí a koz, uvězněných v tancích nebo bunkrech, drcených tlakovou vlnou z výbuchu a spálených žhavým radioaktivním větrem, je pro normálního člověka jistě děsivá. Pravá skutečnost je ale ještě mnohem děsivější. Aby byl pokus co nejrealističtější, bylo v prostoru jaderného výbuchu přítomno sovětské vojsko v počtu 45 tisíc zdravých mladých mužů. Jedna část se v průběhu skutečného jaderného výbuchu bránila, druhá útočila. Existují však svědecké výpovědi, podle nichž bylo 45 tisíc jenom útočících vojáků, zatímco obránců bylo dalších 15 tisíc. Zprávy o tom, že celkový počet vojáků v prostoru manévrů byl toho dne ve skutečnosti 60 tisíc, se vyskytly několikrát, například 27. ledna 2001 v listu Čas dne.
Krasnaja zvezda 9. 7. 1992: Obránci měli v zákopech a bunkrech přečkat jaderný výbuch v jeho těsné blízkosti. Kromě toho měli "být v pohotovosti k uzavření mezery v obraně Modrých, která se měla otevřít po jaderném výbuchu, jímž útočili Rudí". Naproti tomu útočníci měli projít přes epicentrum obranou fiktivního nepřítele jako po silnici. Krasnaja zvezda z 29. září 1989 popisuje událost takto: "První, co po opuštění podzemních úkrytů vojáci uviděli, byl obrovitý mrak, zakrývající polovinu nebe, který temně rudé hučící plameny poháněly vzhůru. Celý prostor kolem se změnil. Země byla rovná, posypaná kamínky jako uvláčené pole. Místy byla půda spečená, místy z ní stoupal dým. Nikde žádná rostlina. Zajímavé bylo, že přístoje nehlásily žádnou radiaci. Velitel tankové čety s obavami hlásil rádiem, že přístroj nefunguje. Cestou k epicentru výbuchu narazili na několik tanků, mezi nimi i těžkých. Některé byly roztavené a jako by částečně vpité do země, jiné nárazová vlna odhodila desítky metrů stranou a obrátila je pásy vzhůru. Jaké typy staveb byly výbuchem zborceny, se nedalo ani odhadnout. Potom uviděli zuhelnatělou ovci, kterou ženisté vyvlekli z nějakého zákopu."
Cvičení se účastnili ministři obrany lidově demokratických států, kteří museli dobře slyšet zvuky cvičného boje, vedeného v prostoru výbuchu. "Zátěž na každou hlaveň přesahovala míru únosnosti. Vystřelené nábojnice se připékaly k hlavním, vyhazovače nefungovaly. Ke konci cvičení se musely nábojnice vytloukat z laufů sochorem a rozsypané závorníky doslova sbírat po zemi. Ale to, co jsme viděli, se nedá popsat ani zapomenout. Cestou do epicentra bylo možno vidět obraz vítězství atomového démona. Zpočátku nás listnatý les přivítal polámanými, svraštělými a uvadlými korunami stromů. Pak jsme našli polom, kde každý strom ležel po směru tlakové vlny. Ještě blíže k epicentru byl celý les proměněn v třísky a drobné úlomky dřeva. A nakonec přišlo ponuré pusté pole, udusané jako mlat, se spečeným povrchem a s malými otvory po vypálených kořenech stromů. Na roztavené půdě se povalovaly urvané tankové věže, zprohýbané dělové lafety a korby nákladních aut zmačkané jako kapesníky. Navštívili jsme 1200 metrů od epicentra speciálně vybudovaný opěrný bod se solidním náspem a úkryty pro děla i vojáky. Sice se uchoval, ale tlaková vlna vnikla dovnitř, smetla všechny přepážky a místnosti zasypala pískem. Z páru koní, kteří byli uvázáni u vchodu do bunkru, zůstaly jen uzdy. Ubozí koně ulítli do nebe. Viděl jsem zbytky těch uzd a vryly se mi do paměti na celý život", vyprávěl Gennadij Ambrazevič pro Nězavistimosť 23. 4. 1997.
"Téměř všechna dovezená zvířata zahynula. Tím spíše nás ale ohromilo, když jsme v převráceném tanku, jen dvě stě metrů od epicentra, našli silně popáleného, hluchého, ale živého berana. Tankový pancíř byl od toho žáru vyhlazený jako rozteklá svíčka," líčil generál Michajlov. "Občas jsme v zákopech nebo na otevřených prostranstvích potkávali krávy, kozy, ovce a další domácí zvířata, odsouzená k atomové popravě. Některá ještě stála a přežvykovala travičku, druhým žárem vytekly oči a doutnala jim srst. Další, obzvláště koně, už leželi a odhalovali strašlivé rány," napsala Nězavistimosť dne 23. 4. 1996 - ZDE
Lotyš Michail Arensburg byl desátníkem ženijního praporu. Stavěl bunkry v cvičném prostoru Tocké střelnice. Z dvaadvaceti ženistů jeho jednotky zůstal naživu jako jediný. Vypráví: "K místu výbuchu se hnaly tanky a pěchota, samozřejmě s pokřikem Hurááá! Věž jednoho z tanků to po výbuchu odneslo nějakých 150 metrů. A dubový les se položil na zem jako tráva ve větru. Vysocí papaláši odjeli okamžitě po skončení akce, doslova během několika minut. Tentokrát žádné obědy a slavnostní projevy o světovém míru a vítězství revoluce. A na střelnici zůstaly ležet nejen mrtvoly skotu s urvanýma nohama a zuhelnatělými boky, ale také mrtvoly lidí. Akce měla tak špatné velení, že tanky často najížděly do křovin, kde čekali vojáci ve stanech. Přirozeně, že o těchto ztrátách se mlčelo. Mně se zdá, že jenom chtěli udělat zoušku s lidmi a se zvířaty. Já jsem možná teprve dnes pochopil, že my všichni jsme byli v roli pokusných králíků". (Čas 27. 1. 2001)
Američani taky zkoumali následky radiace na lidech. Pro americké testy jaderných bomb byl vybrán atol Bikini, kde v té době žilo 167 obyvatel. Ti byli přesunuti na 200 km vzdálený atol Rongerik v dobré víře, že půjde jen o tři měsíce nepohodlí, a pak se zase vrátí do svých domovů. Kontaminace ostrova a okolního moře však byla již po prvních testech natolik rozsáhlá, že se domů už nemohli nikdy vrátit. Vzhledem k tomu, že na Rongeriku chyběly zdroje pitné vody a zásoby zanechané armádou se rychle tenčily, odsunutým ostrovanům hrozil hladomor a stali se závislými na vládní pomoci. Jaderné testy na Bikinách tím ale neskončily. Do roku 1958 jich bylo provedeno celkem 23. Neblaze proslul zejména pokus nazvaný Bravo, po kterém se nedaleký atol Rongelap pokryl dvoucentimetrovou vrstvou radioaktivního prachu. Místní obyvatelé zaznamenali vážné zdravotní komplikace a tři dny po jaderném testu museli ostrov opustit beztoho, aby si s sebou mohli vzít osobní věci. Americká vláda jejich neštěstí využila a zahájila tajný projekt, v rámci něhož na postižených ostrovanech zkoumala následky radiace. Celosvětovou kritiku pak vyvolala smrt japonského rybáře, který na následky ozáření po půl roce zemřel. Jeden z předních vývojářů vodíkové bomby Edward Teller tehdy šokoval arogantní reakcí: "Není žádný důvod, abychom dělali velkou vědu ze smrti jednoho rybáře."
Sovětský svaz se stal jedinou zemí na světě, kde se takové cvičení konalo. Dohnat a předehnat, to bylo heslo komunistů. Nikde jinde by si tohle nikdo nedovolil a pochybuji, že by taková zrůdnost někoho napadla kdekoliv jinde na světě. Svět byl šokován smrtí japonského rybáře... Ale co se dělo s těmi minimálně čtyřiceti pěti tisíci zdravých mladých mužů, kteří byli donuceni stát se pokusnými králíky v satanistickém experimentu sovětských komunistů? Vždyť radiace byla v prostoru, kde museli vést fingované boje, tak vysoká, že ji přístroje odmítly zaregistrovat a raději selhaly. Krasnaja zvezda o tom 9. 7. 1992 napsala: "Velitel cvičení G. K. Žukov poděkoval všem účastníkům za mistrovství, vytrvalost a statečnost. (...) Taková elementární opatření, jako je radiační deaktivace zbraní, techniky a oděvů se nekonala. Cvičení se zúčastnilo ohromné množství lidí. Každý z vojáků podepsal přísahu, že o cvičení bude mlčet po dobu 25 let. Žádné speciální sledování jejich zdravotního stavu nebylo nařízeno. Zapomenuti a v utajení vojáci přežívali jak jen to šlo, bez sebemenší pomoci ze strany státu. "
Hned po skončení cvičení začali vojáky a důstojníky vyřazovat z armády. První následek ozáření, který se u nich projevil, byl krvavý průjem. O příčině se ale nesměli nikomu zmínit. Bylo to vojenské tajemství, zpečetěné podepsanou přísahou. Člověk se ztrácí před očima a není mu pomoci. Lékař nemocného prohlédne a diví se: Není to ani dyzenterie, ani cholera... Nechápavě vrtí hlavou, krčí rameny, ale pacientovi pomoci nedokáže.
Dalším následkem ozáření je impotence. Krasnaja zvezda ale o impotenci nic nenapsala. Místo toho použila jiné opisy: Rozpadla se mu rodina, utekla mu žena... O Alexeji Rožkovovi, který byl při cvičení velitelem tanku zakopaného tři metry pod zemí, 15 kilometrů od výbuchu, Krasnaja zvezda napsala: "V rodině vznikly neshody. Žena mu začala předhazovat a vyčítat domnělou nevěru. Alexej brzy dospěl k závěru, že zkrátka chytračí a možná tak maskuje vlastní nevěru".
"Život ukázal, že tak draze zaplacená zkušenost neměla smysl. Lidé, kteří byli v radioaktivní zóně, dokonce i kdyby přežili, ztratili by bojeschopnost, byť by měli jakkoliv vysoké morální a fyzické kvality. Naše účast na tomto atomovém experimentu zůstávala po dlouhá léta vojenským a státním tajemstvím. Nikdo nás po cvičení neprohlédl, nikdo nás neléčil. 20. listopadu 1954 mi byl při preventivní prohlídce v levé plíci objeven infiltrát velikosti vlašského ořechu", vyprávěl Gennadij Ambrazevič. Následně onemocněl tuberkulózou a byl vyhozen z armády. Dostal penzi, ale tu mu později odebrali. Ale i to je příběh vojáka, který byl chráněn pancířem tanku. Jenže co pěšáci, kteří nebyli chráněni ocelovými pláty, tři metry pod zemí a 15 kilometrů daleko, ale leželi v otevřeném zákopu osm kilometrů od epicentra?
Aby byl masový zločin opravdu dobře zamaskován, začali vojákům do vojenských knížek uvádět falešné údaje, a sice že v září 1954 sloužili na Dálném východě, za polárním kruhem, nebo ve střední Asii. Jaký to mělo důsledek? Voják, hned po cvičení vyřazený z armády, se vrací do své vesnice někde na Ukrajině nebo v Bělorusku. Trápí ho neznámá nemoc, má krvavý průjem, celý chřadne, padají mu zuby, má bolesti. Ale jak mu může vesnický lékař pomoci, když se ani nesmí dozvědět okolnosti onemocnění? A i kdyby to lékaři prozradil, nikdo mu neuvěří. Vždyť má v dokladech jasně napsáno, že sloužil někde úplně jinde... Proto oběti tohoto zločinu vymíraly bez pomoci, tiše a rychle.
V Rusku se vyhledáváním obětí experimentů na lidech, organizovaných G. K. Žukovem, nikdo nezabývá. Nehodilo by se to do oficiálního postsovětského mýtu o největším vojenském géniovi všech dob. V některých bývalých částech SSSR, které se po roce 1991 osvobodily, se ale takové snahy objevují. Před dvaceti lety začal lotyšský časopis Čas s mapováním svědectví přeživších. Jejich vyprávění o tom, jak tři dny po cvičení u vojáků začaly hromadně propukat nemoci, není pro slabé nervy. Vyprávěli o tom, jak byla ve stepi, v oblasti Čkalova, postavena stanová městečka, obehnaná mnoha řadami ostnatých drátů, kam byli nahnáni umírající vojáci. Nebo o tom, jak tam vypukla vzpoura a jak krvavě byla potlačena...
Svědkové, kteří časopisu Čas poskytli svoje vyprávění, byli už starci. Zdálo by se, že měli štěstí. Možná, že se tehdy nacházeli daleko od epicentra, že se dobře ukryli, nebo zkrátka nebyli na radioaktivní záření tak citliví... Ale tomu, že přežili, se určitě nedá říkat štěstí. Jediný, kdo měl tehdy štěstí, byl Žukov, který seděl skutečně dost daleko a dost hluboko pod zemí. Ti ostatní, jeho oběti, žádné štěstí neměli. Na první pohled úplně zdravým lidem se začaly rodit děti s neznámými chorobami, s obrovskými hlavami, s měkkými kostmi... Následky se projevily v druhé nebo až v třetí generaci. - ZDE
Řeklo by se, že tento satanský komunistický experiment na lidech přes všechnu svou obludnost přece jenom k něčemu byl a přinesl nějaké vědecké poznání, napřklad jako pokusy Japonců s infekčními chorobami na čínských civilistech a zajatých britských a amerických vojácích, nebo jako pokusy nacistů v koncentračních táborech s podchlazováním lidí a s transplanatecemi orgánů... Ale ne. Nepřinesl.
S obvyklou komunistickou absurdností byly krutě zmařeny desítky tisíc lidských životů, aniž by to k něčemu bylo. Desítky tisíc účastníků Žukovova experimentu byly vyhozeny z armády a už nikdy se do ní nevrátily. K čemu jim tedy byla bojová zkušenost s prolomením obrany nepřítele skrz epicentrum atomového výbuchu? Podepsali přísahu mlčenlivosti, takže se dokonce ani nemohli s nikým o svoje zkušenosti podělit a nesměli je ani přednášet na některé vojenské škole.
Kdyby Žukov zavinil onemocnění desítek tisíc lidí leukémií, nemocí z ozáření a dalšími příšernými chorobami, ale potom by umožnil jejich léčení, byla by to unikátní zkušenost pro lékaře. Jenže se tím žádní specialisté nezabývali a vesničtí lékaři, jimž voják stejně nesměl nic prozradit, si z toho žádné ponaučení odnést nedokázali. Kdyby svoje oběti nechal projít lékařskou, radiační a chemickou kontrolou, byla by to nedocenitelná zkušenost pro vojenské lékaře a pro specialisty radiační a chemické obrany. Jenže to se také nestalo.
Kdyby se pak prováděla radiační deaktivace techniky a vybavení, byla by to opět zkušenost. Ale ani to se nestalo. Desetitisíce lidí se naučily jednat v podmínách reálného použití atomové zbraně, ale všichni ti lidé vymřeli bez toho, aby se mohli o svoje zkušenosti s kýmkoliv podělit, nebo aby bylo dovoleno z jejich utrpení získat nějaké poznání pro záchranu jiných. Nacisté taky páchali příšerná zvěrstva na těch, koho považovali za svoje ideové nepřátele. Ale komunisté páchali zvěrstva na svých vlastních lidech. Nacisté výsledky svých hororových pokusů aspoň pečlivě zkoumali a snažili se z nich vyvodit poznání. Komunisté působili mučivé utrpení a ničili lidské životy jen tak, pro nic.
Jaký to tedy mělo smysl?
Kdysi jsem někde zaslechl citát, který zní: "Zlo nemá logiku". Nejsem si jist, ale myslím, že jeho autorem je sv. Augustin. Když se nad tím zamyslíš, poznáš, že to je prostá pravda. Skutečně - zlo se nedá logicky pochopit, nedá se logicky odůvodnit. Protože v důsledku nikdy nikomu nic nepřináší, dokonce ani jeho pachateli, nemá žádný smysl ani logiku. Zlo je prostě úplně absurdní. Ale pokud je ten výrok pravdivý, pak platí i obráceně: Co nemá logiku, je zlé.
Jaký smysl a jakou logiku měl Žukovovův atomový experiment? A jakou logiku má vpichování nevyzkoušené experimentální látky do těl lidí, a dokonce i dětí? Odpověď je jasná: Žádnou. Je to zlo.