Kdo byl ve skutečnosti Jan Hus?

 

Včera jsme slavili státní svátek svatých Cyrila a Metoděje. Dnes je státní svátek s názvem "Den upálení mistra Jana Husa". Cyril a Metoděj, dva bratři, řečtí kněží, kteří u papeže v Římě prosadili staroslověnštinu jako čtvrtý liturgický jazyk (tedy jazyk, v něm se může právoplatně sloužit mše) a vytvořili písmo zvané cyrilice, jenž bylo vhodné pro grafické zachycení staroslověnštiny, vnímá celý český i slovenský národ bezvýhradně pozitivně a nic proti nim nelze namítnout. Máme je v paměti zapsány jako věrozvěsty, tedy ty, kdo zvěstovali víru našim pohanským pradědům. Je sice pravdou, že tehdy už na našem území působili jiní věrozvěsti, z německých zemí a z Irska, ale staří Slované tyto dva řecké bratry přijali mnohem vroucněji. To nám mimo jiné napovídá, že divoké historky o tom, jak se křesťanství šířilo ohněm a mečem, nebudou zrovna asi příliš pravdivé. Křesťanství totiž není islám, aby ho věřící, natož kněží nebo věrozvěstové, šířili vraždami a terorem.

Jenže když srovnáme postavu Jana Husa s postavami Cyrila a Metoděje, ukáže se nám trošku jiný obraz...

Jan Hus totiž už 604 let náš národ ideově i politicky rozděluje. Zatímco jedni v něm vidí člověka, který ukazoval na zlořády v tehdejší Církvi, snažil se o nápravu mravů a bojoval proti kupčení s odpustky, jiní v něm vidí buřiče, který rozeštval tehdejší poklidnou, blahobytnou a vysoce kulturní společnost a zapříčinil občanskou válku, v jejímž důsledku byly nuceny dvě třetiny obyvatelstva buď emigrovat, nebo byly vyvražděny. Prosperující ekonomika byla naprosto zničena, kulturní památky byly rozbity a spáleny, země se propadla do anarchie a politické izolace a z těchto katastrofálních následků Husova působení se už nikdy zcela nevzpamatovala.

Jak tento spor o Husa rozsoudit? Byl to světec a hrdina, obránce pravdy a hlasatel spravedlnosti, nebo to byl nebezpečný anarchista, podněcovatel lidových nepokojů a samolibý hlasatel lživých a nebezpečných nauk?

Na posouzení existuje jednoduché pravidlo: Podle ovoce poznáte strom.

Mainstreamový obraz Husa, jakožto mučedníka pravdy, známe velmi dobře. Byl namalován tzv. hradními stranami a socialisty za 1. republiky, následně ho převzali komunisti a přibarvili ho do ruda, načež ho naše demokratická současnost převzala celkem bez úprav jako ikonu nacionalistů a vlastenců různých odstínů od leva až do prava. Naší výhodou samostatně myslících lidí je ale to, že si dnes už můžeme, sice jen kradmo a v ústraní od hlavního proudu, ale přece jen, říci pravdu. Neradi bychom se totiž zaštiťovali někým, kdo žádnou pravdu neměl a jehož působení naší vlasti ani národu nic dobrého nepřineslo. Potřebujeme pravdu znát, protože pravda nás osvobodí.

Tak tedy: Pravdou je, že Hus reformoval český pravopis a zavedl interpunkční znaménka nad písmeny, takže píšeme "č" místo abychom psali "cz", píšeme "š" místo "sz" a píšeme "ř" místo "rz". Ale je také pravdou, že to Hus nevymyslel, pouze to zpopularizoval a prosadil. Zajímavostí je, že tehdy ještě nepoužíval háčky ani čárky, ale pouze tečky, tzv. "nabodeníčka".

Ale co Husova kněžská a kazatelská činnost? A co jeho osobní život?

Jan Hus se narodil v roce 1370 nebo 1371, pravděpodobně v Husinci u Prachatic. Husinec byla poslední česká obec na česko – německém pomezí, Prachatice už byly ryze německé. Když mu bylo 12 let, přišel do Prahy, aby se stal knězem. O důvodech, proč se chtěl nechat vysvětit, sám Hus říká: "...abych měl dobré bydlo a dobré rúcho a byl lidem vzácen." V prvních letech zřejmě navštěvoval některou farní školu, až později se zapsal na fakultu svobodných umění na pražské universitě, kde roku 1393 dosáhl titulu bakaláře. Na seznamu 22 nových bakalářů dle prospěchu figuruje na 6. místě. Když v r. 1396 dosáhl titulu mistra, byl z 16 nových mistrů až na 10. místě.

V roce 1401, když mu bylo 30 let, se stal knězem. V seznamu nově vysvěcených je zapsán jako Jan Michalův z Husince. Není tedy vyloučeno, že jeho otec byl Němec, protože křestní jméno Michal se tehdy používalo převážně v německém prostředí.

V roce 1404 se stal bakalářem teologie. Mistrovství, čili v dnešním názvosloví doktorátu, teologie nikdy nedosáhl. Kněžské svěcení mu ale otevřelo nové možnosti v tom, že mohl kázat. Nejdříve kázal porůznu v pražských kostelích, ale pak byl v r. 1402 jmenován kazatelem v Betlémské kapli. Tato kaple byla založena v r. 1391 kramářem Křížem a měšťanem Mühlheimem výslovně proto, aby se v ní kázalo česky. Kněz zde tedy nebyl placen za konání mší, ale za česká kázání.

Jeho kázání byla zaměřena na praktický život a na morální obrodu. Káral pohoršlivý život kněží, jejich touhu po blahobytu a lakomství, a to někdy i nevybíravými výrazy. Proto si ho k sobě vzal mladý arcibiskup Zbyněk Zajíc z Hazemburka jako rádce a pomocníka při uskutečňování svých obrodných snah. Na tom je vidět, že snaha po nápravě špatného života kněží vycházela přímo z Církve, od pražského arcibiskupa, Hus tedy svými očistnými snahami nešel proti Církvi, naopak Církev je vítala. Na základě Husových kázání byly v letech 1403 a 1404 vydány výnosy proti nepořádně žijícím kněžím, proti úplatkářství při rozdělování kněžských svěcení a proti turnajům.

Nepříjemné ale na Husově kazatelské činnosti bylo, že si rád vymýšlel a přeháněl, což někdy vyústilo až do křivého obviňování, osočování a nactiutrhání, což je trestné i dnes. Pro ilustraci jeden z jeho autentických výroků: "A věř mi na moje svědomí, že jsem viděl mnoho kněží, kteří s vlastními sestrami téměř každý den, i na Vánoce a Velikonoce, zhřešili." (M. Jana Husa sebrané spisy, Praha 1865, 1. díl, str. 277). Asi není třeba rozebírat věrohodnost takového tvrzení, když už jeho současník mu vytkl, že svoje obviňování nemůže podložit důkazy ani do konce světa. Za tato křivá a nepodložená nařčení však nebyl nikdy stíhán.

Při pohledu na Husův život vidíme, že nebyl chudým knězem, jako třeba Jan Milíč z Kroměříže. Ten začal svůj kněžský život tím, že se vzdal výnosného úřadu notáře v císařské kanceláři Karla IV., vzdal se kanovnictví u Sv. Víta, rozdal svůj majetek a žil jen z almužen a darů. Husovy celkové příjmy z Betlémské kaple a z university dosahovaly ročně 60 kop grošů a farní obročí dalších 20 kop grošů, takže ve svých 30 letech patřil mezi dobře placené duchovní. Pro porovnání: Za jednu kopu grošů bylo možno si ve 14. stol. koupit asi 1,25 krávy. Dnes se cena jedné krávy pohybuje průměrně kolem 28 000 Kč. Jedna kopa grošů by tedy dnes měla hodnotu asi 35 000 Kč. Hus měl roční příjem 80 kop grošů, tedy asi 2 800 000 Kč, což měsíčně činí přes 233 000 Kč. (ceny ve středověku ZDE)

Přesto však mu jeho současníci nevytýkali lakomství nebo touhu po majetku, naopak ho chválili za jeho čistý způsob života a jeho pracovitost. Od té doby se nám neustále opakuje, že Husa přivedla na hranici jeho snaha o očištění Církve a kritika špatného života kněží. To je dodnes velice rozšířený omyl. Jeho snaha o nápravu Církve, ačkoliv mnohdy volil velice nevhodnou formu, byla naopak pozitivně přijímána pražským arcibiskupem a shodoval se v ní i s kostnickým koncilem.

Důvodem, který stál Husa život, byly teologicko-filozofické názory anglického universitního profesora a kněze Jana Viklefa. V době, kdy Hus tyto Viklefovy teorie opisoval a šířil, byly už dávno odsouzeny jako bludná nauka nejen papežským stolcem Řehoře XI. v r. 1377, ale i universitou v Oxfordu a Sorbonnou v Paříži.

O co se jednalo? Zjednodušeně řečeno, důsledkem těchto nauk bylo, že pokud se člověk momentálně nachází ve stavu těžkého hříchu (lhal, kradl, cizoložil atd., aniž by se vyzpovídal a dosáhl odpuštění), není takový, jakým by ho chtěl Bůh mít, a tudíž není tím, čím by měl být. Papež tedy není papežem, král není králem atd. A protože hřích je něco niterného, je to stav duše, který lidé v okolí nemohou posoudit, nikdo nemá jistotu, kdo který státní nebo církevní úřad zastává právoplatně. Kdokoliv tak může být ve své funkci a úřadu kdykoliv zpochybněn a na základě tohoto zpochybnění nerespektován nebo kdykoliv sesazen. V důsledku tedy král, který je ve stavu těžkého hříchu, nemůže vládnout, platně podepisovat mezistátní smlouvy ani vydávat platné zákony atd. Kněz, který je ve stavu těžkého hříchu, nemůže křtít, oddávat, ani pohřbívat zesnulé. Nikdo si tedy nemůže být jist, zda je opravdu pokřtěn, ženat atd. Jde tedy o anarchistickou nauku, která je schopná ve svých důsledcích rozvrátit celou společnost.

Zatímco všichni čeští mistři na pražské universitě zastávali Viklefovy teorie, všichni němečtí mistři byli proti nim. To byl důvod zásadního národnostního sporu, který později vyústil v odchod německých mistrů z university a jejího postupného úpadku.

V roce 1402 si pak němečtí mistři stěžovali u papeže Inocence VII., že čeští mistři hájí už dříve odsouzené viklefství. Jako reakci na to dostal arcibiskup Zbyněk Zajíc z Říma příkaz, aby zajistil očistu university od viklefova anarchistického učení. Zatímco mistr Stanislav ze Znojma svoje viklefské učení odvolal, ostatní ho neodvolali a ani Hus se k tomu nedal žádným způsobem přesvědčit, navíc v jednom svém kázání v Betlémské kapli prohlásil, že by ji (Betlémskou kapli), i kdyby byla plná zlata, nevyměnil za Viklefovu pravdu. Z Viklefa čerpal i témata pro svá kázání a doslovně přebíral celé dlouhé pasáže, aniž by je citoval.

Po Stanislavovi ze Znojma se viklefových nauk vzdal i Štěpán z Pálče. Oba byli později předvoláni do Říma, tam svoje názory vyložili, byli rehabilitováni a vrátili se do Prahy, kde zaujali svá místa na universitě. Tím se automaticky zařadili po bok německých mistrů do protiviklefovského proudu.

Tím, že se čeští mistři a jejich studenti dál zarputile drželi Viklefa, jenž byl ale už dávno předtím odsouzen, docházelo k tomu, že studenti jiných národností se vraceli domů do různých zemí Evropy a šířili tam pověsti o tom, že se v Praze vyučuje kacířství.

Další důvod, proč prý byl Hus upálen, má být jeho kritika "kupčení s odpustky". Pojďme si říci, co odpustky ve skutečnosti jsou.

Člověk, který spáchal nějaký zlý skutek, tedy hřích, by měl na důkaz, že svého činu lituje a chce ho odčinit, učinit nějaký dobrý skutek, nebo si něco odříct. Jednou z možností je i přispět nějakým finančním obnosem na dobrou věc. Odpustky však mohl získat jenom ten, kdo neměl těžký hřích. Těžký hřích musel být nejdříve odpuštěn ve zpovědnici, čímž se člověk vyhnul věčnému trestu zavržení, tedy peklu. Odpustky mohly zahladit pouze tzv. časné (dočasné) tresty, tedy tresty, které si člověk odpyká buď po smrti dobou strávenou v očistci, nebo už zde na zemi konáním dobrých skutků, modlitbami, půstem, náboženskou poutí atd. Odpustky se v Církvi udělují dodnes, ale po špatných zkušenostech ze středověku se už nedají získat finančním darem.

Kdo tedy chtěl získat odpustky, musel se nejdříve vyzpovídat, napravit svoje chyby, způsobené škody a zlé činy, a teprve po přijetí Oltářní svátosti mu byly odpustky uděleny. Není to tedy tak, že člověk dal peníze a všechno bylo automaticky odpuštěno. Ještě mylnější je komunisty rozšířená pomluva, že odpustky si mohl člověk předem nakoupit do zásoby a pak mohl jít s klidným svědomím hřešit, protože měl všechno dopředu odpuštěno.

Je ale pravdou, že odpustky hlásali často i lidoví kazatelé bez vzdělání, dělali to jarmarečním nebo dryjáčnickým způsobem a mívali k sobě někdy i pomocníka s kasičkou, který hned vybíral peníze, takže to vypadalo jako obyčejný kšeft.

Hus se postavil nejen proti prodeji odpustků, ale proti odpustkům vůbec. Říkal, že pokud má papež moc odpustit dočasné tresty, tak proč nevyprázdní celý očistec najednou? Nebo proč zadarmo neodpustí všem lidem najednou? Když do Prahy přišla papežská bula, vyhlašující odpustky, Hus a všichni viklefisté se proti ní postavili a popírali moc papeže odpustit časné tresty. Arcibiskup tedy vydal nařízení, že se proti bule nesmí kázat, ale Hus proti ní v Betlémské kapli kázal i přes tento zákaz a vyzýval lid proti odpustkům. Davy lidí potom začali obléhat Staroměstskou radnici.

Když se král Václav IV. o těchto lidových revoltách dozvěděl, a protože prodej odpustků podporoval a nechtěl ve svém království žádné akce namířené proti papeži, prohlásil, že nechá setnout každého, kdo bude mluvit proti odpustkům, i kdyby měl dovézt katy z Německa.

Pražští mistři, teologická fakulta a pražští kněží znovu zažalovali Husa u papeže, že káže bludy a štve lid proti odpustkům. Král Václav, který Husa do té doby chránil, se na jeho stranu už nepostavil, protože mu na prodeji odpustků záleželo. Na Husa byly papežem Janem XXIII. uvaleny církevní tresty, bylo mu nařízeno opustit Prahu a Betlémská kaple měla být zbořena. Události došly tak daleko, že na Betlémskou kapli už táhl německý farář a pražští Němci, jenže tam byli shromážděni Češi a Husovi příznivci, kteří kapli ubránili. Po těchto událostech začala v Praze úplná revoluce.

Hus nerespektoval papežovy příkazy a nechtěl z Prahy odejít, ale král mu to nařídil, takže roku 1412 musel uposlechnout a odejít na Kozí Hrádek a potom na Krakovec u Rakovníka.

Na podzim 1414 měl začít koncil v Kostnici, kde mělo dojít k řešení vleklého problému v Církvi – odstranění trojpapežství a zvolení jediného právoplatného papeže. Husův případ byl na kostnickém sněmu podružnou záležitostí. Císař Zikmund, dědic českého království, po dohodě se svým bratrem Václavem, Husa na koncil pozval, aby tam vysvětlil svoje názory a očistil se z nařčení z kacířství. Zikmund o Husově kacířství nebyl přesvědčen, ale záleželo mu na tom, aby jeho budoucí država, české království, bylo ve světě známo jako křesťanská země, nikoliv jako kacířská. Hus jeho výzvy uposlechl, protože (nesprávně) uznával koncil jako autoritu stojící nad papežem.

Zikmund mu vydal ochranný list, glejt, ale tento list ho v žádném případě nechránil proti rozsudku koncilu. Text listu hovoří výhradně o ochraně po dobu cesty na koncil. Hus si koncil představoval jako nějakou universitní rozpravu, kde bude diskutovat s ostatními mistry, protože se tam sjeli vzdělanci z celé Evropy.

Do Kostnice přijel 1. listopadu 1414. Ačkoliv byl stižen klatbou, což je prakticky vyloučení z Církve, takže technicky vzato do doby, než by z něj byla klatba sňata, nesměl vykonávat kněžskou službu – sloužit mše a kázat - klidně v Kostnici kázal a pronášel ostré kritky proti církevním hodnostářům. Nakonec ho musel kostnický biskup napomenout, aby nesloužil mše a nekázal.

V Kostnici čekalo Husa nemilé překvapení, protože na koncil dorazili i protiviklefovští Češi – litomyšlský biskup Jan Železný, známý pražský řeholník doktor Mařík Rvačka, Husův bývalý učitel Štěpán z Pálče, mistr Jan z Hradce Králové a mistr Petr z Uničova. Tito čeští žalobci a někteří kardinálové naléhali na Husovo uvěznění, ale k tomu zatím nedošlo. Uvěznili ho až poté, co se 28. listopadu roznesla zpráva, že chce z Kostnice uprchnout. I když byl Hus ve vazbě, mohl přijímat návštěvy a psát dopisy. V účtech papeže Jana XXIII. se nacházejí i položky za peřiny a otop pro Husovo vězení.

Konečně o vánoční noci přijel do Kostnice i císař Zikmund a když slyšel, že je Hus ve vězení, rezolutně žádal jeho propuštění. Kardinálové se ale vzepřeli a hrozili odchodem, nebudou-li dodrženy zákony, podle nichž Hus, jakožto kněz, spadal pod církevní právo, takže císař nad ním v tomto ohledu neměl moc. Hus tedy zůstal ve vazbě, ale Zikmundovi bylo slíbeno, že se mu dostane slyšení před celým koncilem. To byl revoluční historický průlom, protože do té doby se nikdy nestalo, aby bylo před koncilem dáno slyšení komukoliv, kdo byl obviněn z kacířství.

Velikým úspěchem koncilu bylo obnovení jednoty Církve. Papež Jan XXIII. byl dne 29. května 1415 svržen z papežského stolce a pro pohoršlivý život uvězněn. Ocitl se tak ve stejném vězení, jako Jan Hus.

Dne 5. června 1415 začala poslední fáze procesu s Husem.

Dávno předtím ale začalo jeho vyšetřování k tomu ustanovenou komisí. K nemalému překvapení této komise, jak píší její členové, se ale Hus začal zříkat Viklefových článků, nebo odpovídal vyhýbavě, takže se jeho čeští přátelé, kteří ho tam doprovázeli, začali obávat, že svoje učení odvolá. Oni totiž byli přesvědčeni, že Hus žádné bludy neučil, protože Viklefovým naukám nerozuměli a nechápali jejich destruktivní důsledky.

Tak se mohlo stát, že Jan z Chlumu, v přesvědčení o Husově nevině, dal komisi k prošetření dva jeho spisy – "O Církvi a ještě jeden". Když se to Hus dozvěděl, napsal mu v dopise, který se dodnes zachoval, "co to udělali", že tyto dva spisy měly zůstat tajné! Pan Jan z Chlumu se tedy obrátil na císaře Zikmunda, který zařídil, aby komise spisy vrátila, takže jakoby zůstaly tajné. Jenže komise si samozřejmě už stihla udělat opisy, takže tajné nezůstaly a za tyto spisy byl pak Hus odsouzen. Z těchto spisů vybral Štěpán z Pálče, který je znal, 30 vět, které považoval za bludné.

Konečně ve dnech 5., 7. a 8. června 1415 došlo k veřejným slyšením. Pan Jan z Chlumu Husa zapřísahal, aby od pravdy neustupoval: "Mistře Jene, já jsem laik, já vám radit nemohu, vy víte lépe než já, co je pravda. Pamatujte na to, že jste nás vždy učil pravdu a pro Boha vás prosím, neustupujte od pravdy. Pamatujte na své přátele v Praze, jak jste je učil pravdu!"

Před tímto rozhovorem Hus váhal a možná by se nechal přesvědčit, aby naslouchal radám všech těch hodnostářů a universitních doktorů, kteří za ním do vězení chodili a přemlouvali ho, aby od viklefových nauk odstoupil. Ale po tomto rozhovoru nastal obrat a Hus tvrdohlavě trval na svém.

Při slyšení Husovi četli článek za článkem a ptali se ho, zda se ho zříká. Když se chtěl pouštět do dlouhých rozborů, tak ho napomenuli, aby stručně odpověděl jestli ano nebo ne. Když tvrdil, že se onen článek v jeho spisu nenachází, byl mu jedním kardinálem přečten z obžaloby a jedním anglickým biskupem přímo z jeho spisu.

Druhému a třetímu slyšení byl přítomen Zikmund. Když Hus odmítal svoje články odpřisáhnout a slíbit, že už je nebude učit, císař ho napomínal ať není tvrdohlavý a že koncil pak s ním, kvůli císaři Zikmundovi a jeho bratru Václavovi, bude zacházet mírně. Ať si prý také uvědomí, kolik vzdělaných mužů na koncilu zasedá.

Hus se k některým článkům přiznal, jiné popřel, jiným dával dobrý smysl, ale žádného se zříct nechtěl. Neuznával autoritu koncilu a chtěl být usvědčován přímo z Písma, protože nepovažoval Církev, shromážděnou na koncilu, za neomylnou. Chtěl prostě soudní řízení změnit na universitní disputaci. Sněm mu tedy dal měsíc na rozmyšlenou.

Mezitím ho navštěvovala řada mistrů a kněží a radili mu, aby svoje tvrzení odvolal. Když vytrvale odmítal, sněm už nechtěl dále vyčkávat a 6. července ho odsoudil jako kacíře poté, co odsoudil i Viklefovy nauky. Poté byl Hus zbaven kněžského úřadu a jako laik předán státní moci. Podle zákona, vydaného už císařem Fridrichem II. Štaufským (1194 - 1250), měli být zatvrzelí kacíři upalováni. Stejný trest potvrzoval i Karel IV. v českém Zemském zákoníku. Koncil tedy Husa vydal do rukou římského krále a dědice Českého království Zikmunda. Zikmund pověřil vykonáním práva kostnického starostu. Když se Hus, předvedený před hranici a znovu otázaný, opět odmítl vzdát svých nauk, byl podle říšského zákona upálen.

Za co byl tedy mistr Jan Hus upálen? Určitě to nebylo za kritiku špatného života kněží, za odhalování neřádů v Církvi, nebo za jeho lásku k pravdě.

Husa můžeme jen těžko pokládat za mučedníka pravdy. Spíše bychom ho mohli vnímat jako oběť své vlastní pýchy, která nesnesla představu, že by se měl vrátit do Prahy a tam vysvětlovat svým obdivovatelům, kterým do té doby tvrdil, že hlásá čistou pravdu, jak je možné, že byl usvědčen z omylu a lži.

Je logické, abychom jako státní svátek měli den popravy člověka, který svým jednáním způsobil našemu národu tolik zla nejen za svého života, ale i po své smrti? Proč ti, kdo pietně vzpomínají na upálení Jana Husa, nevzpomínají i na upálení jiných husitů, například kněze Kániše a padesáti jeho stoupenců, které v dubnu 1421 nechal v Klokotech upálit Jan Žižka? Podobně i Pražané v srpnu téhož roku upálili v Roudnici husitského kněze Martínka. Není to snad tak, že tyto případy se nepřipomínají, protože jich nelze použít proti katolické Církvi?

Hus byl upálen za šíření učení, které mohlo do základu rozložit jakoukoliv lidskou společnost a pohřbít jakékoliv společenské zřízení na jakékoliv úrovni - od rodiny, přes obec až po stát. Bylo to za vyvolávání občanských nepokojů, podněcování k občanské válce, nerespektování církevní a potažmo ani státní autority. A jak víme z historie, jeho působení nakonec tyto strašlivé důsledky opravdu přineslo. České země postihla patnáct let trvající katastrofa, známá pod názvem "husitské války". Prosperující, hospodářsky i kulturně bohatá země, snad nejbohatší v Evropě, byla zpustošena, lidé vyvražděni nebo nuceni uprchnout, moc a prestiž českého státu byla zničena a Češi si v celé Evropě získali pověst barbarů a primitivů.

O Husových radikálních stoupencích, Táboritech, napsal umírněný husita Vavřinec z Březové že "...jako rozběsnění psi a řvoucí lvi útočně napadali každého, kdo nechtěl souhlasit s těmito názory a trýznili ho loupežemi, ohněm a potupou, takže slavné kdysi království české bylo dáno všem národům v posměch a věčnou hanbu." Na jiném místě se Vavřinec z Březové ptá, zda "...zákon Táboritů, podle kterého svlékali oděného, hladovému a žíznivému chléb a nápoj spalovali, byl boží či ďáblův?" Husitský biskup Rokycana konstatoval: "Vychladla láska v každém koutu Čech, Čechové se ověšeli rozličnými hříchy jako chodec mošnami."

Morální úpadek doprovázel i úpadek hospodářský. To byla jedna z hlavních příčin, proč se umírnění husité spojili s katolíky proti Táboritům. Systematickým ničením klášterů byla totiž zasazena těžká rána umění, kultuře, ale i hospodářství.

Hus nebyl upálen, protože měl pravdu. Hus byl upálen, protože pravdu neměl. Pokud si ale myslíte, že byl potrestán neprávem a že hlásání revolučních anarchistických nauk si nezasluhovalo tak přísný trest, pak se zamyslete nad tím, co to přineslo našemu národu i naší zemi, a jak to ovlivnilo naše postavení v Evropě až dodnes.

Podívejte se, jak jsou i dnes, v demokratické společnosti, pronásledovány a trestány extrémistické názory a jak je společensky a ekonomicky znemožněn každý, kdo je zastává. Ti nejradikálnější jsou pak často zatýkáni a dlouhé roky vězněni.

Takže co myslíte? Má smysl slavit Den upálení mistra Jana Husa?

Odpověď nechám na vás. Teď už si můžete odpovědět, protože znáte pravdu. 

Já osobně si myslím, že v naší národní historii máme mnoho vynikajících mužů a žen, kteří si náš obdiv a úctu zaslouží daleko víc, než Jan Hus.

                                                                                                                                                    R.P. 

 

P.S. - vážné zájemce o tuto tématku odkazuji na zdroj ZDE