Maďaři v boji i za naši svobodu

 

Velká část českých občanů, tedy aspoň těch vlastenecky laděných, sleduje se sympatiemi a nadějí politické kroky maďarského premiéra Orbána. Kdo z nás si na YT našel otitulkovaná videa s jeho projevy, ten ví, jak často v nich zdůrazňuje historií prověřenou svobodymilovnost, statečnost a hrdost maďarského národa. A má pravdu. Maďaři skutečně mají na co navázat. Jejich dědové a otcové jim jasně ukázali, která cesta vede ke svobodě.

Vědomi si jejich příkladu, vzepřeli se dnešní Maďaři totalitním nařízením Evropské unie, zastavili na svých hranicích africké a asijské "obohacovače", vykopli Sörosovy agenty a do ústavy si dali klauzuli o tom, že Maďaři jsou a zůstanou křesťanským národem.

Ačkoliv mnoho z nás Čechů v dobrém slova smyslu Maďrům jejich premiéra a směr politiky, který nastoupil, závidí, málokdo z nás si uvědomuje, jak mnoho odhodlání, odvahy a bojovnosti museli dědové dnešních Maďarů projevit. Většinou si jen těžko umíme představit, kolik utrpení museli přestát, aby dnes jejich vnukové věděli, že žádný boj není ztracen, dokud se bojuje. Posledním takovým důkazem svobodymilovnosti maďarského ducha bylo antikomunistické národní povstání v roce 1956.

V roce 1944 se válka přelila na území Maďarského království a maďarští komunisté, do té doby Stalinem vydržovaní v Moskvě, konečně mohli sestavit první vládu budoucí Maďarské lidové republiky. Protože o Budapešť se ještě bojovalo, dočasným hlavním městem MLR se stal Debrecín, kde vzniklo i sídlo nového parlamentu.

Když pak v roce 1954 probíhaly okázalé oslavy desátého výročí založení tohoto prvního komunistického parlamentu, Imre Nagy, premiér vlády, tehdy bombasticky proklamoval: "Vítězné boje slavné sovětské armády osvobodily naši zemi z pekla druhé světové války (...). Stojíc na troskách horthyovského fašistického Maďarska, mohli jsme rozvinout svoji národní vlajku, symbol naší svobody a nezávislosti. Zde vlaje z hradeb Debrecína, odkud po posledním vítězství svobody a lidové demokracie začala svůj konečný triumfální pochod."

Mnohým Maďarům ale jeho patetická slova trhala uši. Uprostřed té vychvalované vlajky svobody totiž trčel nenáviděný komunistický symbol. Nagy, který strávil válečné roky v bezpečí v Moskvě, však svoje slova myslel upřímně. "Co by se stalo s naší zemí, kulturou a civilizací na celém světě, kdyby nebylo sovětské armády? Byla to sovětská armáda, která zachránila nás a celý svět před tímto osudem," prohlašoval vážně a bez známek ironie. Od řečnického pultíku odešel za dlouhotrvajícího potlesku, přičemž netušil, že už za dva roky bude sovětskou armádu proklínat a že žádné oslavné projevy už ho nezachrání před šibenicí.

"Osvoboditelé" už z Maďarska neodešli. Jen ze samotné Budapešti deportovali 110 000 mužů na otrocké práce do sovětských koncentráků. A dalšího půl milionu odvlekli z ostatních částí země.

V roce 1956 pracoval v budově budapešťského státního rozhlasu muž jménem Várkonyi. Vyslán Moskvou, na začátku roku 1945 seskočil padákem jako komunistický partyzán v rodném Maďarsku. Jenže fronta postupovala rychle a tak dopadl na "osvobozené" území. Zakopal padák na poli a vydal se po kolejích do nejbližšího města. Dorazil tam, hladový a vyčerpaný, zrovna ve chvíli, kdy odtud vyjížděl transport Maďarů do sovětského gulagu. Jeden vězeň právě utekl a tak Rusové chytili prvního práceschopného muže, který jim padl pod ruku – soudruha Várkonyiho. Následujících sedm let strávil v lágru na Sibiři. Když vypuklo povstání, věděl dobře, na kterou stranu se má postavit.

Rusové, kteří podle Nagyho zachránili civilizaci, měli svérázné chování. Rabovali, znásilňovali a vraždili. Maďaři s údivem a zděšením sledovali, jak se snažili umýt ryby tím, že je ponořili do záchodové mísy a spláchli. Ryby jim zmizely a rudoarmějci z pomsty zabili majitele domu.

První fráze, kterou strachující se rodiče naučili svoje dcery v ruštině, zněla "Mám syfilis a tubrkulózu."

Sekretářku maďarského konstruktéra automobilů a její dceru znásilnilo dvanáct rudoarmějců. Znásilnili také ženu jeho příbuzného. Matku a dítě mu zastřelili, když se ji pokoušeli bránit. Tyto a podobné zkušenosti s "osvoboditeli" zažívaly milióny Maďarů. Dělníci s černým humorem žertovali, že jejich národ zažil už tři katastrofy – porážku od Tatarů, okupaci od Turků a osvobození od Rusů.

Komunističtí kariéristi ale "osvoboditelům" odpouštěli snadno a rychle. Komunistické noviny Szabad Nép našly v roce 1957 na "osvobození" spoustu kladů: "Člověk by ale neměl zapomínat, co Rusové vykonali v době války. Vždy se pak objevily zprávy, jak nám pomáhali s opravami a posílali nám pšenici. Úžasné byly i ruské lidové pěvecké sbory a zahráli nám i ruští umělci, jako například David Oistrach." Jenže ani všichni moskevští houslisti dohramady by nedokázali odčinit utrpení, které Maďarům přineslo komunistické "osvobození".

Paní Bondorová byla atraktivní žena, žijící v Budepešti. Její otec byl dobře situovaný katolík, milující knihy, který doufal, že někdy v budoucnu svoje strojařské vzdělání využije lépe, než na pozici špatně placeného mistra v ocelárně. V roce 1944, v pětadvaceti letech, se zamilovala do vzdělaného armádního důstojníka a vdala se za něj. Ale už po měsíci ho zatkli maďarští fašisti za spiknutí proti Němcům. Když Rusové zaútočili na město, čekal právě ve vězení na popravu. Utekl, ale když se dostal domů, už tam na něho čekali Rusové. Bojoval proti nim v Rumunsku. Uplyne dalších 11 let, než paní Bondorová svého manžela opět uvidí.

Američtí sociologové z Cornell University ji v roce 1957 požádali, aby porovnala německou a sovětskou okupaci: 

"Můj první dojem byl, že Němci byli velmi arogantní a velmi přísní. Chovali se k nám, jako bychom byli méněcenní. Ale myslím si, že pod Němci by se žilo lépe, než pod Rusy. Němci jsou velmi kultivovaní a civilizovaní. Nikdy by neudělali ty barbarské věci, které nám dělali Rusové. Němci chtěli zlepšit životní úroveň Maďarů. Možná by maďarské továrny pracovaly pro Němce, ale Němci by nikdy nezasahovali do maďarských rodin."

Sociologové se jí ptají: "Jak jste vnímala sovětské jednotky, když přišly do Budapešti?"

Tón jejího hlasu se v tu chvíli změní, zachmuří se: "Můj dojem z Rusů byl... znechucení. Chovali se hůř než zvířata." Očividně něco tají. Zatíná pěsti, až jí zbělely klouby. "Když přišli Rusové, jejich oblečení bylo nepopsatelně špinavé. Ale nebylo to kvůli válce, byli špinaví od přírody. Strašně smrděli. Chovali se jako zvířata. Vtrhli do bytu a bez varování hodili ruční granát. Nemluvili, jen chrčeli. Namířili zbraně na lidi a když nedostali požadovanou odpověď, prostě je zastřelili. Někteří ukradli Němcům uniformy, ale ty je nemohly změnit. Špínu měli zažranou hluboko pod kůží. Při pohledu na ně se vám chtělo zvracet. Mysleli si, že zubní pasta je nějaké želé a natírali si ji na chleba. Pili kolínskou vodu. Telefon je vyděsil a začali do něj střílet. Umývali se v záchodové míse. Nevěděli, k čemu je vana. Byli tak vystrašení vodou, která vytryskla ze stěny, že rozstříleli sprchu."

"Měla jste s nimi nějaký osobní kontakt?"

Do očí se jí nahrnou slzy, když si vzpomene na jaro 1945. Dosud o tom nikomu nepověděla. Poté, co Rusové odvedou jejího manžela, nechají v bytě a před ním na chodbě čtyři strážné, aby hlídali ji a její dvaatřicetiletou bytnou, matku dvou dětí. Rusové je drží v zajetí tři týdny. Zničí byt a obě ženy opakovaně znásilňují. Paní Bondorová je vyděšená z myšlenky, že by ji tato smrdutá odporná stvoření mohla nakazit, nebo dokonce oplodnit. Z domácích úklidových prostředků si připraví roztok, kterým se dezinfikuje. Kyselina jí zcela zničí jeden vaječník a druhý zdevastuje. Rozvine se u ní těžký zánět a každý další rok života je pro ni utrpením. Upadá do melancholie, nenávidí všechno a všechny. Lásku projevuje jen svým třem kočkám. "Zvířata jsou také bezmocná stvoření", vysvětluje.

V roce 1950 nový komunistický režim prohlásil všechny nezvěstné vězně za mrtvé a paní Bondorová je o tom formálně zpravena dopisem. Nechce ale věřit, že je to pravda. V noci se jí zdá o jejím muži, kapitánovi maďarské armády, kterého jí Rusové vzali měsíc po svatbě. Představuje si život s ním. Představuje si, že se jednoho dne vrátí a budou se chovat, jako by nikdy nebyl pryč. Den za dnem, nezaměstnaná a pronásledovaná komunisty, přemýšlí, jestli její manžel stále ještě žije tam někde na Sibiři. A pak se rozhodne chopit se zbraně.

Povstání vypuklo 23. října, kdy poklidná demonstrace solidarity s Polskem přerostla ve spontánní výbuch odporu obyvatelstva proti komunistickému režimu. Ve večerních hodinách zazněly první výstřely u budovy rozhlasu. Od druhé hodiny ranní následujícího dne vyrazila sovětská vojska do budapešťských ulic. Došlo k prvním bojům mezi maďarskými povstalci a sovětskými okupanty.

25. října proběhla před budovou parlamentu obrovská demonstrace. Příslušníci tajné policie ÁVH, umístění na střechách, začali střílet do bezbranného davu. Zmatené posádky sovětských tanků se ke střelbě připojily. Zahynulo více než 200 lidí, zraněno bylo více než 300 lidí. Masakr zvedl novou vlnu nenávisti proti komunistům, zejména když z některých župních měst dorazily informace o podobných událostech. Začal hon na členy ÁVH a jejich následné lynčování. ÁVH byla tak nenáviděná, že každý její příslušník, který byl povstalci chycen, byl zabit. Často byli pověšeni na lampy veřejného osvětlení a do úst jim byly nacpány bankovky na znamení, že tito policisté za peníze zabíjeli vlastní lidi.

Imre Nagy se musel rozhodnout, zda má povstání potlačit sovětskými tanky, nebo se raději přidat na jeho stranu a vytvořit nezávislé Maďarsko. 27. října se rozhodl pro druhou možnost.

28. října označil Imre Nagy povstání za „národně demokratické hnutí“ namísto za kontrarevoluci. Jednotky maďarské lidové armády pod velením Pála Malétera přecházely na stranu povstalců a komunistický režim se začal hroutit. Mezitím se v mnoha polských městech objevovaly letáky s výzvami solidarity s Maďary a byly organizovány manifestace na jejich podporu. Po celém Polsku se konaly sbírky peněz i léků a lidé darovali krev pro Maďarsko.

Politický vývoj v Maďarsku se vůbec nelíbil představitelům Sovětského svazu, kteří začali plánovat vojenský zásah. Potřebovali však ujištění západních mocností, že se do situace v Maďarsku nebudou vměšovat. Toho se jim dostalo. Právě probíhala Suezská krize, během níž došlo ke společné intervenci vojsk Británie, Francie a Izraele do Egypta, který byl pod vlivem Sovětského svazu. Rusové byli ochotni zůstat pasivní na Blízkém východě, když se jim dostane ujištění, že Západ nezasáhne do vývoje v Maďarsku. Tato dohoda byla uzavřena 30. října 1956.

31. října rozhodlo sovětské vedení o potlačení povstání vojenskou silou. Když byl Imre Nagy informován o pohybu sovětských jednotek, naléhal na zásah OSN, avšak marně.

1. listopadu podle vzoru Rakouska vyhlásil maďarskou neutralitu a vystoupení z Varšavské smlouvy.

4. listopadu za rozbřesku začala ofenzíva sovětské armády proti Budapešti. Velel jí maršál Koněv. Maďarská armáda se do boje nezapojila, ale zuřivý odpor povstalců v Budapešti i v dalších městech pokračoval asi týden. Hned ráno se ozvala dvě rozhlasová vysíláni. První bylo Nagyovo volání o pomoc jménem povstalecké vlády, druhé vysílání pocházelo ze sověty obsazené stanice v Szolnoku, odkud János Kádár vyzýval jménem nově utvořené dělnicko rolnické vlády k boji proti kontrarevoluci po boku sovětské armády. Téhož dne se Imre Nagy ukryl před sovětskými agenty na jugoslávském velvyslanectví v Budapešti. Ale už 22. listopadu byl pomocí lsti vylákán ven, okamžitě zatčen sovětskými policejními orgány a ihned přepraven do Rumunské socialistické republiky. 

Po celé zemi se rozpoutaly prudké boje. Síly však byly značně nevyrovnané. Zatímco Sověti měli skvělou výzbroj a leteckou podporu, povstalci bojovali improvizovanými prostředky, bez jakékoliv podpory maďarské armády. V Budapešti padlo kolem 2 500 osob a po celé zemi asi 3 000 dalších. Zraněno bylo více než 16 tisíc lidí. Jako odvetu za zápalné láhve povstalců srovnávaly sovětské pancéřové jednotky celé domy se zemí. Sovětská armáda proti povstalcům nasadila i v té době nejmodernější proudové stíhačky MiG-15.

János Kádár přijel do Budapešti na sovětských tancích v čele své promoskevské vlády 7. listopadu. Boje pokračovaly ještě do 10., místy do 11. listopadu. Pak začalo hromadné zatýkání.

Politický soudní proces s Imre Nagyem a jeho spolupracovníky se konal ve dnech 9. a 15. června 1958 za zavřenými dveřmi. Všichni byli shledáni vinnými ze spiknutí, jehož cílem bylo svrhnout lidově demokratický režim. Všichni byli odsouzeni k trestu smrti. Bývalý premiér Imre Nagy, jeho poradce Miklós Gimes a novopečený ministr obrany povstalecké vlády Pál Maléter byli skutečně popraveni 16. června 1958. Ostatní vládní spolupracovníci byli vězněni. Těla popravených byla pochována bez obřadu na Novém veřejném hřbitově, na parcele 301, kde odpočívá mnoho bojovníků Maďarského povstání. 

Po třicet let bylo v Maďarsku zakázáno o tomto národním odporu proti komunismu mluvit. Po povstání ve Východním Německu roku 1953, v Plzni roku 1953 a v Poznani roku 1956 to byl čtvrtý násilně potlačený konflikt "osvobozeného" lidu s komunistickým režimem v evropských koloniích SSSR.

Zdá se, že duch těchto bojovníků v maďarském národě i po pětašedesáti letech stále ještě žije.

Zdá se, že ho konzumní společnost dosud nezadusila a unijní výhrůžky, zákazy a nařízení ho nezastrašily.

Zdá se, že nakonec snad bude v neobolševické Unii ještě veselo.

A co my?