TEN, KDO POLOŽIL ZÁKLADY RUSKO ČÍNSKÉ SPOLUPRÁCI

 

Ruská federace se dnes hrdě hlásí k nástupnictví Sovětského svazu. O panu Putinovi si můžeme myslet cokoliv, můžeme ho obdivovat, milovat, nebo třeba proklínat, ale jedno opomenout nemůžeme – už před lety prohlásil, že rozpad Sovětského svazu byl chybou. S tímto tvrzením můžeme nebo nemusíme souhlasit, ale jisté je, že rozpad Sovětského svazu měl jedinou možnou příčinu, totiž že za mnoho nestál. Kdyby za něco stál, pak by přetrval. Za mnoho nestál z velice jednoduchého důvodu – uměle vytvořené marxistické systémy nefungují, protože odporují lidské přirozenosti, znásilňují lidskou svobodu a berou lidem možnost iniciativně tvořit vlastní život. Jsou zkrátka absurdní, nikdo soudný je nechce a proto se lidem pokaždé musí vnutit bestiální krutostí, masovými vraždami, terorem a vyvoláváním hrůzy. Pokaždé, když lidé dostanou byť minimální příležitost se takového režimu zbavit, velmi rádi to udělají. Říci, že byla chyba, když se něco takového zhroutilo... No nevím... Daleko větší chyba byla, že něco takového vůbec začalo.

Už dlouhou dobu se nemohu rozhodnout, jestli se mám českým levičáckým rádobyvlastencům (ZDE), kteří se slzou v oku vzpomínají na "blažený" život v socíku, od srdce smát, nebo litovat jejich duševní omezenosti. Tito lidé absolutně nemají šajn, kde se ten jejich socialismus vzal, kdo ho navzdory přirozenému lidskému pořádku instaloval a jakými neskutečnými zvěrstvy toho dosáhl. Jako odezvu na článek, v němž jsem popisoval, jak soudruh Stalin pomocí gangsterských metod získával peníze na Leninův blahobytný život, plný přepychu a cestování po evropských metropolích, mi nějaký fanatický český bolševik poslal do mailu propagandistickou brožurku ruské provenience. V ní se píše, jaký byl soudruh Stalin demokrat, vlastenec, génius vesmíru a především úžasný lidumil... Naštěstí mám docela dobrý žaludek, takže jsem návaly na zvracení po chvíli překonal.

Zatímco v Rusku komunistický režim oficiálně skončil, v Číně stále trvá. Ačkoliv se čínský komunismus zdá být odlišný od komunismu sovětského typu, protože Číňané záhy, narozdíl od našich a sovětských komančů, obnovili soukromé vlastnictví výrobních prostředků (ZDE), stále je to zlodějský, otrokářský, a především genocidní systém. Jak by také ne? Každý komunismus je prostě takový a jiný být nemůže. Je to vetknuto už v jeho základech. Loupení, zotročování a vraždy jsou skutečným smyslem jeho existence. Zřejmě proto si s čínskými komunisty tak dobře rozumí "kapitalisté" Sörösova typu. Mají mnoho společného - ZDE

Mezi sovětským a čínským komunismem existuje úzká spolupráce už od dob Lenina. Dnešní čím dál užší spolupráce Ruska a Číny má tedy na co navazovat. Soudruh Lenin si na svůj život dával úzkostlivý pozor, o svoji bezpečnost důsledně pečoval a důvěřoval jen málokomu. Nebýt syfilidy, zřejmě by se dožil vysokého věku. Sovětská propaganda tvrdila, že jeho ochranku tvořili všehovšudy čtyři lidé, ale to byla samozřejmě lež. Komunističtí propagandisté jaksi zapomněli na posluchače kremelského vojenského učiliště, které je na svoji roli při zajišťování Leninovy bezpečnosti dodnes pyšné. Divize F. E. Dzeržinského se rovněž chlubí tím, že Lenina ochrňovala, stejně jako deset pluků lotyšských střelců. Ale zřejmě nejpyšnějšími ochránci Lenina jsou Číňané. Mají na to bezesporu výsostné právo. Nejtěsnější okruh Leninovy tělesné stráže totiž skutečně tvořilo sedmdesát čínských soudruhů. Údaje o této skutečnosti byly publikovány nejen v Číně, ale i v Sovětském svazu. Ostatně Číňané ochraňovali také soudruha Trockého, Bucharina a další soudruhy. Tito vůdcové proletářské revoluce, která si vytkla za cíl udělat lidi šťasnými v komunistickém ráji, byli ruským národem tak milováni, že si pro svou bezpečnost museli najmout čínské žoldnéře. Ne, není to omyl. Čínští soudruzi nestrážili nejvyšší sovětské bolševiky z revolučního nadšení, dělali to za žold. První, kdo si uvědomil, že láska ruského lidu vůči sovětským revolucionářům je tak intenzivní, že nejbezpečnější bude najmout si čínské žoldáky, byl Jona Jakir. Pro naše levičácké rádoby vlastence je to většinou neznámá postava, proto bude dobré si ho přiblížit. - ZDE

Na Wikipedii se dočteme, že se Jona Emanuilovič Jakir narodil v roce 1869 do bohaté rodiny židovského lékárníka. Z důvodů antisemitského postoje ruské carské vlády vystudoval vysokou školu na Univerzitě v Bazileji ve Švýcarsku. Později studoval na Charkovském technologickém institutu a během 1. světové války pracoval ve zbrojním průmyslu .

Carská vláda tedy měla tak silné antisemitské postoje, že židům dovolila stát se bohatými lékárníky a jejich synům studovat na prestižních univerzitách v zahraničí a později také v Charkovském technologickém institutu... Co by na to asi řekli židé v Hitlerově Německu?

Dále se o něm na Wikipedii dočteme, že "se v důsledku války, chudoby a antisemitismu brzy přidal k radikálům a proticarským revolucionářům. Sblížil se s myšlenkami bolševismu a stal se Leninovým stoupencem. Krátce po říjnové revoluci spoluorganizoval sovětskou moc v Charkově a stal se vojenským velitelem rodících se bolševických jednotek." To je pozoruhodná informace, která vypovídá o komunistické mentalitě. V důsledku chudoby se synek bohatého lékárníka, který měl dost peněz aby studoval na drahých školách ve Švýcarsku a v Rusku, stal komunistou... A proč vlastně začal pracovat ve zbrojním průmyslu? Aby se vyhnul mobilizaci do armády. Využil vlivných známostí, díky nimž se dostal do vojenské výroby. Zaměstnancům těchto strategických podniků povolávací rozkaz na frontu nehrozil. Po pádu carské vlády se z něj obratem stal plamenný revolucionář, ačkoliv se předtím o pád monarchie nijak nezasloužil. Hned v začátcích revoluce se tak dostal na vedoucí pozici v Oděsském sovětu.

Jakir o sobě ve své knize Vzpomínky na občanskou válku upřímně píše: "Nikdy jsem nebyl voják a vojenskému řemeslu jsem ani zbla nerozuměl." Následuje pasáž, popisující vyjednávání s jeho Číňany v Oděse. Neříká sice nic o jejich bojových schopnostech, ale objasňuje motivaci jejich revoluční činnosti: "Na žold Číňané pohlíželi s náramnou vážností. Lehce se mohli vzdát života, ale platit bylo potřeba včas. Vyžadovali také dobrou stravu. Přišli za mnou například jejich zástupci a říkají: Do služeb Rudé armády se nechalo najmout pět set třicet našich mužů a všem musíš zaplatit. Když někdo z našich chybí, nevadí... O jeho peníze se podělíme my ostatní... Dlouho jsem se s nimi dohadoval. Trvali na svém a nakonec všechno dostali. Tvrdili mi, že musejí posílat peníze do Číny rodinám zabitých." Jakir píše, že sám osobně platil Číňanům jejich žold. Neplatily jim ho tedy finanční struktury Rudé armády, ani komunistické strany, ani sovětské vlády, ale on sám. Sám si pro svoji ochranu najal přes pět stovek Číňanů a sám je musel živit a šatit. Z čeho tyto výdaje financoval? Kde na to vzal?

Jakir začínal svoji kariéru v Bessarábii, která dnes tvoří celé území Moldavska a část území Ukrajiny. Neměl tedy žádné spolehlivé spojení s ústřední bolševickou mocí v Petrohradu a také od ní nemohl dostávat žádné peníze. Veškeré náklady na svoji činnost komunistického revolucionáře a na žold a stravu pro svoje Číňany hradil z vlastní kapsy. Jak takové horentní výdaje doplňoval? Znáte snad nějakého šéfa dnešní mafie nebo zločineckého gangu, který by byl schopen vydržovat si z vlastní kapsy soukromou armádu pěti set třiceti hrdlořezů? Navíc Číňané vyžadovali, aby platil žold i mrtvým. Peníze prý budou posílat do Číny pozůstalým... Uprostřed občanské války, v době totální anarchie, rozvratu a chaosu, poputují z Oděsy obálky s penězi, na nichž budou adresy napsány čínskými znaky, někam do Číny? Navíc Číňané vyžadovali žold za mrtvé ze dvou protichůdných důvodů: Chtěli si peníze rozdělit mezi sebe a zároveň je poslat rodinám mrtvých do Číny... To je přece absurdní tvrzení a Jakir to musel chápat. Ale i přesto jim peníze vyplácel. Jaký jiný důvod mohl mít, než strach, že kdyby ho Číňané opustili, ruský lid by mu za jeho snahu osvobodit ho ze spárů kapitalismu rád poděkoval?

Jakirovi Číňané jsou skvělým příkladem, jak nezištně toužili komunističtí revolucionáři osvobodit utlačované národy carského impéria a sejmout z nich břemeno křesťanského tmářství i kapitalistického útlaku. Čínští proletáři jim k tomu hned soudružsky přispěchali pomoc. Jak jinak? Přece z cizího krev neteče. Jedinečnou zkušenost Jony Jakira bez dlouhého otálení napodobili soudruzi Lenin, Trockij, Bljucher, Čapajev, Tuchačevskij a mnozí další. Ale byl to Jakir, kdo jako první pochopil nezbytnost čínských jednotek pro vítězství komunismu v Rusku a položil tím základ další soudružské spolupráci. V době, kdy byla občanská válka na vrcholu, působilo v Rudé armádě přes čtyřicet tisíc čínských žoldáků.

V začátcích komunistické diktatury se Jakir na vysoké posty v Rudé armádě příliš nedral. Rok 1918 a začátek roku 1919 totiž mnoho příležitostí k zářivým vítězstvím neposkytoval. To je určitě důvod, proč se tehdy Jakir spokojil s funkcí politického komisaře. Kontroloval práci vojenských velitelů a hlídal, aby se nezpronevěřili komunistickému revolučnímu ideálu. A stále měl po svém boku nepostradatelné Číňany. Jedni padli, jiní přišli. Napsal o tom: "Moji Číňané padali jeden po druhém. Mnohé jsme ztratili, ale cestou se k nám přidávali další." Z jeho vyprávění můžeme vyčíst nenávist, kterou obyčejní Rusové cítili k čínským komunistům. "Číňany lidé rádi neměli, je to zvěř, pohani, němečtí zvědové, říkali. Do Číňanů sekali šavlemi s náramnou ochotou."

Roku 1919 byli bolševici z Oděsy na čas vyhnáni vlasteneckými silami. Jakir se svými Číňany, díky bývalým profesionálním carským důstojníkům, kolaborujícím s komunisty, prorazil z obklíčení a včas uprchl před zatčením. Nicméně následující vyšetřování přineslo plastický obraz bolševické hrůzovlády. Popisuje ji ruský historik Melgunov v knize Rudý teror v Rusku: "Každá oblast země se v době občanské války vyznačovala specifickými formami nelidské bestiality a krutosti. Ve Voroněži byli civilisté i zajatci usazováni do sudů, pobitých zevnitř ocelovými hřeby a sudy byly kutáleny po ulici. Na čelo jim byla vypalována pěticípá hvězda. Duchovním byla na hlavu narážena koruna z ostnatého drátu.
V Caricynu a Kamyšinu byly lidem pilou řezány kosti.
V Poltavě a Kremenčuku byli všichni kněží naraženi na kůly.
V Jekatěrinburgu dávali přednost ukřižování, ale někteří byli ukamenováni.
V Oděse byli mučeni hlavně důstojníci. Byli řetězy připoutáni k prknům a pomalu zasouváni do rozžhavených topenišť lodních kotlů. Jiní byli na kusy trháni námořními navijáky. Další byli střídavě ponořováni do kotle s vroucí vodou a do slané mořské vody. Poté, co se z nich sloupla kůže, byli spáleni v topeništi parního kotle."

Do rozžhavených topenišť lodních kotlů ale lidi nevhazoval Jakir osobně. Dělali to za něj jeho Číňani, aby v Rusku přivedli k moci komunistickou stranu bolševiků. Osobní účast Jony Jakira na krvavých orgiích je i přesto prokázána naprosto jasně. Ne však v Oděse, ale na Donu, kam se svými Číňany posléze dorazil.

Jakov Sverdlov (ZDE) tehdy vydal tajnou direktivu jak prosadit komunistickou moc na Donbasu: "Provést hromadný teror proti bohatým kozákům a beze zbytku je likvidovat. Provést masový teror proti všem kozákům, kteří se kdy přímo či nepřímo podíleli na boji proti sovětské moci." Co si můžeme představit pod pojmem "nepřímo podíleli"? Přece doslova cokoliv. Sverdlov dával místním komunistům pravomoc zabíjet úplně každého. Ale tato genocidní direktiva se Jakirovi asi zdála ještě příliš liberální. Proto k ní přidal vlastní direktivu o "procentuálně vyvážené likvidaci mužské populace". Konkrétní procenata zavražděných pak pro každou oblast stanovoval osobně.

Jak známo, revoluce nakonec vždy spolehlivě požírá svoje vlastní děti. Člen Ústředního výboru VKS(b), velitel vojsk Kyjevského vojenského okruhu a velitel armády první třídy, soudruh Jakir, byl 27. května 1937 telegramem povolán, aby se neprodleně dostavil do Moskvy.

V dobách gulagů, hladomorů a všeobecné bídy se vysocí vojenští velitelé Rudé armády proháněli po širých dálavách ruské země ve vlastních vlakových soupravách, zatímco ti méně významní měli aspoň vlastní vagóny. Takovým způsobem se mohl soudruh dostat i do nejvzdálenějšího kouta sovětské vlasti v pohodlí a s kouskem domova, obklopen věcmi, které mu byly drahé. Někteří z nich dokonce i knihami a obrazy. K ruce měli osobního lékaře, kuchaře a holiče. Komunistická revoluce zrušila služebnictvo. Služebnictvo totiž bylo symbolem kapitalistického vykořisťování pracující třídy. Proto komunističtí papaláši služebnictvo neměli, ale byla jim k dispozici obsluha. Na svých předlouhých cestách ve vlastní vlakové soupravě měli k ruce vlastní obsluhu a vlastní ochranku...

Půlnoc už dávno minula, když osobní rychlík soudruha Jakira, spěchající z Kyjeva do Moskvy, zastavil v souladu s jízdním řádem na deset minut v Brjansku. Během těchto deseti minut byl vagón soudruha Jakira nehlučně odpojen od soupravy a připojen k jiné lokomotivě.

Byla to náročnější operace, než by se mohlo na první pohled zdát, protože v každé stanici se musela ochranka rozestavit venku podél vlaku, aby se nemohla přiblížit žádná cizí osoba. Ale i přesto se vagón podařilo odpojit bez jediného výstřelu. Poté ho lokomotiva odvlekla na slepou kolej mimo nádraží. Teprve pak do něj vstoupili muži v šedivých uniformách a předložili obsluze i ochrance svoje průkazy NKVD. Tiše otevřeli dveře do Jakirovy ložnice. Jeden z agentů s jistotou sáhl pod polštář, odkud vytáhl nabitou a odjištěnou pistoli. V zemi šťasných zítřků nevěřili osvoboditelé lidu ani vlastní ochrance, proto raději spali s odjištěnou pistolí pod polštářem...

Teprve potom zasáhl Jakira do rezespalých očí ostrý paprsek světla z ruční svítilny. "Jste zatčen!" Soudruh Jakir byl následně vyveden ze svého luxusního pojízdného domova a posazen do černé limuzíny. Odvezli ho do Lubjanky - do místa, které ve všech občanech Sovětského svazu vyvolávalo smrtelnou hrůzu po celých sedm desítek let. Za dva týdny poté, 11. června 1937, byl Jakir spolu se skupinou Tuchačevského postaven před tribunál a jako ostatní členové této zrádné kontrarevoluční skupiny byl za svoje "trockisticko – fašistické spiknutí" odsouzen k smrti.

Jakir se pokusil o poslední záchranu, když Stalinovi z vězení napsal patolízalský dopis. Stálo v něm: "Zemřu s pocity úcty a lásky k Vaší osobě, drahý soudruhu Staline!" Než ho postoupil k vyřízení dalším soudruhům, připsal Stalin na dopis tužkou stručnou poznámku: "Zbabělý gauner a prostitutka!"