Triumf československé válečné flotily v srpnu 1918

 

Blíží se další srpnové výročí "bratrské pomoci" vojsk Varšavské smlouvy. Český a slovenský národ v roce 1968 na chvíli pozvedl hlavu a nadechl se naděje na svobodu. Bylo to krátké nadechnutí, po němž rychle následovalo bolestivé zalknutí.

Myslet si, že se tehdy naše národy chtěly zbavit komunistů zcela a jednou provždy, je ale nesmysl. Nic takového. Naši otcové a dědové chtěli jen trošku méně násilnou formu socialismu, jen aby ten socík měl lidskou tvář. V srpnu 1968 už naši předkové nebyli stejní, jako ti v srpnu 1918.

Před nimi, ještě o padesát let dříve, dědové našich dědů bojovali proti komunistům s celým nasazením, celou svou silou, s veškerou svou odvahou a chytrostí. Nebojovali za nějaký hybrid s lidskou tváří. Bojovali prostě proti komunismu. Bojovali proti krutému, nelidskému, tyranskému bolševismu přímo tam, kde se bolševismus chtěl uchytit jako první, přímo v Rusku. Byli mezi prvními na světě, kdo poznal pravou tvář komunismu a mnozí z nich pak boji proti tomuto moru lidstva zasvětili celý zbytek života. Jedním z nich byl i generál Radola Gajda.

Pozdější generál Radola Gajda se stal asi nejvýraznějším velitelem našich Československých legií v Rusku. Troufnu si tvrdit, že byl geniálním vojevůdcem. Byl to tvrdý, ale spravedlivý velitel, který měl svoje vojáky opravdu rád a oni si ho vážili, věřili mu a byli ochotní s ním jít na smrt.

Byl to jeden z nejnadějnějších velitelů našeho mladého československého vojska a kdyby nebyl vystaven osobní Masarykově zášti, zcela určitě by dokázal přispět k vytvoření takové armády a takové válečné doktríny, že by rok 1938 pro Československo možná vypadal úplně jinak, než jakým byl ve skutečnosti, a Mnichovská zrada by se vůbec neudála. Ale to jsou dnes už jen bezpředmětné úvahy...

Masaryk v červnu 1918 dojednal se sovětskými bolševiky, že když naši legionáři odevzdají téměř všechny svoje zbraně a vydají se bolševikům na milost a nemilost, bolševici je potom dopraví do Archangelska a Murmanska, kde se nalodí a odplují do Francie. Součástí této dohody bylo i to, že bolševici dostali povolení provádět mezi našimi legionáři agitaci a verbovat je do Rudé armády. Výsledný efekt byl ten, že takoví "charakteři", jako pozdější spisovatel Jaroslav Hašek, bojovali ve jménu fantasmagorické komunistické ideologie proti Čechům se zbraní v ruce. 

Gajda udělal tu "chybu", že když se o vydání zbraní bolševikům jednalo na sjezdu legionářských delegátů v Čeljabinsku, byl hlasitě proti a strhl na svou stranu i ostatní legionáře. Sjezd pak odmítl dobrovolné odzbrojení a legie zahájily přesun do spásného přístavu "vlastním pořádkem", což prakticky znamenalo, že se musely probít celou sovětskou říší z Uralu až na východ Asie do Vladivostoku. 

Tím ovšem na sebe Gajda přivolal Masarykovu pomstychtivost. To mu po návratu do vlasti komplikovalo kariérní postup tak, že byl nakonec, na základě nesmyslného a vylhaného obvinění ze špionáže ve prospěch Sovětského Svazu, a po osobním zásahu Masaryka do rozhodování vojenského soudu, zbaven generálské hodnosti i penze. Nezbývalo mu pak nic jiného, než vstoupit do politiky, přijmout nabízenou pozici vůdce N.O.F. a stát se poslancem za tuto stranu v parlamentu ČSR. Tak Masaryk svou záští a pomstychtivostí vytvořil největší osobnost fašismu v našich dějinách.

Gajda se v Sovětském Rusku proslavil svými brilantními operacemi, v nichž využíval hlubokých akcí do týlu nepřítele, odvážných obchvatů, rychlých přesunů a nečekaných úderů malými nenápadnými družstvy našich úderníků. Jeho velitelské myšlení bylo smělé, precizní, originální a velmi rozhodné.

Do této doby patří i vznik naší československé "válečné flotily" a její vítězné vystoupení na Bajkalském jezeře.

V srpnu roku 1918 naši legionáři, pod velením tehdy ještě plukovníka Gajdy, bojovali o horské soutěsky kolem Bajkalského jezera. Ty byly velmi dobře chráněné.  Gajdu znepokojovalo, že Bajkal je úplně ovládán loděmi bolševiků, což ohrožovalo týl československých jednotek. Proto Gajda naplánoval odvážnou "námořní" operaci napříč Bajkalským jezerem.

Naši legionáři obsadili několik bajkalských přístavů, v nichž získali parníky Sibirjak, Burjat a Fedosia. Ty pak vyzbrojili čtyřmi houfnicemi a použili je k útoku do nepřátelského týlu. 15. srpna 1918 vypluly naše lodě z Listveničné a následující den dorazily do Mysové. Bolševici si mysleli, že jim lodě vezou proviant. Až když poznali svůj omyl, jejich ledoborec Bajkal se začal připravovat ke střelbě. Bylo však již pozdě. Naši vojáci spustili palbu ze všech čtyř houfnic a ledoborec se jim podařilo potopit jedinou přesně mířenou ranou. Potom zničili přístav a blízké vlakové nádraží, které se ocitlo v plamenech.

Po půlhodině ostřelování přijel obrněný vlak, z něhož bolševici vyndali děla a z nichž zahájili na československé lodě palbu. Jelikož legionáři hlavní úkol už splnili, odpluli. Cestou zpět potkali další nepřátelskou loď, ledoborec Angara. Ten se boji raději vyhnul. Nicméně i přesto byl později, po několika dnech, legionáři zajmut a obsazen.

Bitva na Bajkalu byla jen drobná epizodka na hrdinské válečné cestě našich legionářů napříč bolševickým Ruskem. Můžeme na ní ale dobře vidět, jak skvělí, vynalézaví, odvážní a morálně silní vojáci byli naši pradědové. 

Buďme hrdí. V žilách nám proudí jejich krev. Jediné, co zbývá, je poslouchat její hlas. Mluví k nám v našem srdci.

 

Filmový dokument o Bajkalské bitvě najdete ZDE

Chcete-li se dozvědět více a z nezaujatého zdroje o generálu Gajdovi, doporučuji tuto knihu  ZDE