Vánoce jsou naše

 

Ani nevím jak nám ten rok zase utekl, ale Vánoce jsou opět tady... Nejkrásnější křesťanské svátky. Zářící stromeček, vůně svíček, kapr, cukroví... Pohoda, klid a mír. Když projevíme tolik nadhledu, že si je nenecháme zkazit konzumem, shonem, ani strachem z příšerné smrtící choroby, mrazáků s mrtvolami v ulicích a přeplněných krematorií, a když se obrníme proti absurditě vládních vyhlášek, můžeme je prožít krásným způsobem, v odpočinku, v přítomnosti milovaných lidí, nebo v myšlenkách na ty vzdálené, s láskou v srdci, v souznění s Bohem. Narození Krista. Člověk, poznamenaný celoroční covidovou masírkou, má nejlepší příležitost očistit si srdce hloubáním o nadpozemských věcech, když se připravuje na výroční den Božího Vtělení. Jaký úžasný a vznešený křesťanský svátek!

Bohužel, je to zároveň období, v němž jsou křesťané pravidelně skandalizováni a osočováni tvrzeními, že Vánoce nejsou nic jiného, než původně pohanský svátek, „ukradený“ chudákům  podvedeným pohanům záludnou Církví . Že prý Vánoce nejsou nic jiného, než svátek římského, nebo snad keltského zimního slunovratu, prosvítající pod tenkým křesťanským nátěrem. Co můžeme odpovědět na tato obvinění, zaznívající od protestantských fundamentalistů, romantizujících novopohanů, nenávistných marxistů a zmatených neonacistů?

V první řadě je třeba si uvědomit, že Církev nikdy autoritativně netvrdila, že 25. prosinec byl skutečným dnem narození Ježíše Krista, ačkoliv mnoho teologů i historiků pro toto datum, jakožto den narození Krista, skutečně argumentovalo a existuje přesvědčivá indicie, která to zdůvodňuje - ZDE

Takže mají Vánoce skutečně pohanské kořeny? A co konkrétně by na nich mělo být pohanského? Je to snad skutečnost, že 25. prosince se oslavovaly údajné narozeniny řeckého boha Dia? Nebo je to skutečnost, že se vstup Bohočlověka do lidských dějin podobá starým pohanským legendám o polobozích? Alebo je to zvyk rozdávat během Vánoc dárky, zapalovat světla, zdobit stromky a používat jmelí, brečťan a cesmínu?

Pravda je, že datum 25. prosince byl ve starověkém římském kalendáři uveden jako Natalis Invicti, tedy „Narození neporazitelného“, čímž odkazoval na boha Sol Invictus (Nepřemožitelné slunce). Tento kalendář ale pochází až z období okolo roku 354, kdy už se kult Sol Invictus nacházel ve smrtelných křečích. Ten stejný kalendář ale také uvádí, že 25. prosinec je  svátek Natus Christus in Betleem Iudeæ, čili „narození Ježíše Krista v Betlémě v Judsku.“ Takže přinejmenším okolo roku 354 se v Římě tyto dva svátky oslavovaly současně. Korelace však v žádném případě neznamená kauzalitu. To, že tyto svátky existovaly souběžně, není argument, který by sám o sobě dokazoval, že jeden pochází z druhého.

Velmi přitom záleží na úhlu pohledu. Sv. Jan Zlatoústý považuje za mimořádně pozoruhodné, že se Slunce a Kristus oslavují ve stejný den a upozorňuje na pojem “Slunce spravedlnosti”, což je mesiášské jméno, které Kristovi dává Malachiáš (4:2). Sv. Jan Zlatoústý říká: „Ale i náš Pán se narodil v prosinci (…) osm dní před kalendami. (…) Ale nazývají to Narození Nepřemožitelného. Kdo je však stejně nepřemožitelný, jako náš Pán? Nazývají to narození Slunce, ale On je Slunce spravedlnosti.”

Sol Invictus se stal oficiálním božstvem a ochráncem římských císařů až v roce 274 po Kristu. Bylo to dávno po tom, co se o slovo přihlásilo učení Ježíše z Nazareta. Proč se tedy úplně běžně šíří lež, že křesťanské Vánoce jsou pokračováním starořímské úcty k Nepřemožitelnému Slunci?

Pohani si spočátku vůbec neuvědomovali závažnost nároku křesťanství být jediným pravdivým náboženstvím. Následovníci Ježíše Krista se za žádných okolností nesměli klanět jinému božstvu (to je v dnešní době třeba červeně podtrhnout!), zatímco vyznavači pohanských mystérií mohli paralelně vyznávat několik kultů. Například císař Alexander Severus se ve své modlitebně klaněl panteonu duchovních učitelů, vzdálených od sebe jako nebe a peklo: pohanského Apollónia z Tyany postavil vedle starozákonního Abraháma a k nim přiřadil Orfea a Krista. Jako typický pohan nechápal, že buď něco pravda je, nebo není. Že neexistuje nic mezi tím, pouze naše lidská nedokonalost poznání. Chtějíc se zavděčit všem, byl všem nevěrný. Tento pohanský relativismus se, Bohu žel, znovu vrací a ničí veškeré hodnoty naší civilizace.

Kult Sol Invictus byl na vrcholu kolem roku 274 po narození Krista. V roce 354 byl už téměř mrtvý a jeho přítomnost v římském kalendáři byla čistě formální. Církev v té době absolutně zavrhovala synkretické mísení pohanských kultů a křesťanství, jak jí to dnešní kritici vyčítají. Tertullianus při mnoha příležitostech vehementně popírá, že Kristus má něco společného se Sol Invictus. Sv. Augustin pranýřuje jako kacíře každého, kdo naznačuje spojitost mezi Kristem a Sol Invictus. Papež Lev I. ostře kárá přežívající zbytky kultu slunce.

Možná namítneš, že když tito otcové tak horlivě kázali proti zaměňování Sol Invictus s Kristem, pak se to muselo běžně dít, protože jinak by proti tomu tak zapáleně nevystupovali. Dobrý postřeh. Ale je třeba také říct, že když to Církev tak zatracovala, je nemožné, aby na druhé straně povzbuzovala věřící k synkretizmu, tedy slučování pohanských a křesťanských svátků, proti čemuž sama bojovala.

Další věc: Korelace mezi narozením Krista a svátkem Neporazitelného Slunce je zaznamenána jen v Římě a v Itálii. Ve zbytku Římské říše bylo Kristovo narození oslavováno v různých dnech. 25. prosinec se stal všeobecně přijímaným svátkem až mezi lety 410 – 420. To už ale sluneční kult dávno neexistoval. Někteří nepřátelé Církve zkoušejí poukazovat na spojení Vánoc s kultem Mithry, ale i toto tvrzení je už dávno neudržitelné. - ZDE Nicméně právě mithraizmus dobře ilustruje pohanskou praxi přebírání křesťanských symbolů. Jako Mithrovy svatyně obvykle sloužily podzemní jeskyně, protože perský bůh Mithra se podle pověsti narodil v jeskyni, v náruči země. Také Boží Syn Ježiš Kristus přišel na svět v jeskyni. Vidíme to i na byzantské ikonografii, v níž se namísto dřevěného přístřešku, známého ze západních betlémů, odehrává narození Mesiáše v jeskyni, jako předobrazu velikonočního hrobu.

Zdar a štěstí mělo Mithrovým stoupencům přinést přijímání posvátného chleba a vína. Raně křesťanský církevní otec Justín Mučedník konstatuje, že „eucharistie“ v Mithrových mystériách je dílem poražených démonů, kteří imitují křesťanské lámání chleba, aby svedli na scestí duše, oscilující mezi pravdou a lží. Tento zvyk se skutečně u mithraistů vyvinul až po vzniku křesťanství, a to pouze u „latinských". Posvátné přijímání chleba, vody nebo vína se v Persii, rodné zemi mithraismu, nekonalo. Součástí Mithrových mystérií v Persii bylo pití nápoje z rostliny haoma, který má sexuálně nabuzující účinky.

Mithrovy svatyně byly budovány blízko podzemních pramenů, protože Mithra, prostředník mezi Sluncem a Zemí, daroval lidstvu pramen, který vytryskl úderem jeho šípu do skály života. Malý potůček protéká i mithraem pod římskou bazilikou svatého Klimenta. Ústředním ikonografickým motivem Mithrových chrámů byl přemožitel astrálního býka Taurokton v plné zbroji. Avšak v některých symbolech, jako je očišťující moc vody, chléb a víno, zrození v jeskyni, nebo úcta ke světlu, jsou si křesťanství a mithraizmus na první pohled podobné. Dělí je ale obrovský rozpor jménem magie. Pravdivá víra Kristova ji štítivě odhodila jako člověku nebezpečnou a temnou, zatímco dušemi ideových synů Zarathustry a Mithry lomcovala pyšná touha nahlédnout „za oponu“, ovládat sílu hvězd a dotknout se rukama sluneční záře. V křesťanském chápaní se magie, zosobněná třemi mudrci z Východu (v lidové zbožnosti třemi králi), poklonila a navždy odevzdala svoji moc Dítěti z Betléma, jehož narozením se lidem otevřela cesta do nebe.

Proč tedy byl den oslavy narození Krista stanoven právě na 25. prosinec?

Skutečný důvod zavedení tohoto data slavení Vánoc je mnohem prostší, než se nám ateisti a novopohani snaží namluvit. Ačkoliv neexistovala všeobecná shoda na dni skutečného Kristova narození, Zvěstování anděla Panně Marii o tom, že se jí má narodit Boží Syn, se všeobecně oslavovalo najaře. Takže když k Zvěstování, slavenému v římské Církvi 25. března, logicky přidáme devět měsíců, dostaneme se k 25. prosinci.

Občas se ve prospěch teorie pohanského původu Vánoc argumentuje poukazováním na lidové vánoční zvyky, například na zdobení stromečku. Protestantští fundamentalisti citují proroka Jeremiáše a tvrdí, že stromeček je prastarý přežitek z dob pohanství: „Pohanským způsobům se neučte a nebeských znamení se neděste, ačkoli se jich děsí pohané. To, čím se řídí národy, jsou pouhé nesmysly: dřevo pokácené v lese, výtvor otesaný truhlářem, zdobený stříbrem a zlatem, zpevněný hřeby a kladivem, aby se nekácel. Ty modly jsou jako strašáci v poli. Neumějí mluvit a musejí se nosit, protože nechodí. Nebojte se jich, nedokážou nijak ublížit ani pomoci.“

Tato námitka by byla směšná, kdyby ji protestanti nebrali tak vážně. Jeremiáš odsuzuje kanaánský zvyk stavět a uctívat Ašérin sloup, ne vánoční stromeček. Navíc představa, že by kanaánský zvyk z prvního tisíciletí před Kristem mohl být původcem našeho vánočního stromečku, je absurdní. Krom toho známe množství různých legend o jeho původu. Ačkoliv ho některé přiřazují k sv. Bonifácovi a jiné k Lutherovi, nejstarší skutečné svědectví je z roku 1605. Zvyk pochází z Německa a ne z Kanaánu.

Musíme však uznat, že některé zvyky mají  pravděpodobně pohanský původ. Pohanské zvyky, spojené se zimou, přetrvávaly i přesto, že pohanské náboženství vymizelo a vánoční svátky získaly na důležitosti. Církev se ale od pradávna snažila pověrčivé praktiky vytlačit. Například arcibiskup Martin z Bragy v roce 575 zakázal používat jmelí jako vánoční dekoraci, protože s ní druidové prováděli magické praktiky. Tabulae Fortunae, obětování jídla za dobrou úrodu, bylo zakázáno roku 692. Keltský svátek duchů modranicht a pálení ohňů, spojené s pohanským zimním slunovratem, zakázal papež Zachariáš roku 747.

Jestliže se tedy Církev snažila odstranit všechny typicky pohanské svátky, jak s tím jde dohromady tvrzení novopohanů a marxistů, že tyto zvyky využila, aby ovládla nic netušící obyvatelstvo? Ve skutečnosti Církev v průběhu staletí napnula všechny síly, aby odstranila nejpověrčivější a otevřeně barbarské zvyky, související se zimním slunovratem, jako byly živé oběti duchům a další. Jiné, neškodné a obecně oblíbené, byly postupně zbaveny pohanského obsahu, převzaly křesťanský symbolismus a včlenily se do křesťanské kultury. Proto už plody cesmíny nepředstavují ochrannou moc elfů a víl, ale Kristovu krev.

Pohanské názvosloví místy zůstalo, ale pohanský původ těchto zvyků byl příliš vzdálený, než aby představoval pro kresťanský lid nebezpečí. Například anglické názvy dní Thursday – Thorův den, Wednesday – Wotanův den atd., mají sice pohanský původ, ale nordické pohanství je natolik zapadlé v minulosti, že tyto relikty nejsou podstatné. Nikdo nezačne uctívat Wotana jen proto, že je po něm pojmenován čtvrtý den.

Takže jak si máme odpovědět na otázku, zda Vánoce byly původně pohanským svátkem? Když se vrátíme k církevním otcům, kteří tento svátek oslavovali jako první, uvidíme, že jejich úmyslem a touhou bylo připomenout si tu nejdůležitejší událost v lidských dějinách - Boha vtělujícího se do svého stvoření. Jejich pravý důvod pro zavedení svátku Vánoc spočívá v křesťanské nauce o Boží Trojici, nikoliv ve snaze vyfouknout pohanům jejich oslavy, často provázené lidskými obětmi a sexuální nevázaností. Kdyby se totiž snažili tyto pohanské svátky převzít, nikoliv zakázat a zrušit, mohlo by na nich ulpět podezření, že s pohanskými praktikami souhlasí. Datum 25. prosince, které bylo nakonec závazně stanoveno, pramení v jejich zbožném myšlení a přání zachovat apoštolskou tradici. Jejich usilovná snaha očistit tento svátek od jakékoliv podobnosti s pohanstvím je s jistotou prokázaná a proto je nezpochybnitelným faktem, že Církev se nikdy nesnažila “pokřtít” pohanské zvyky, aby podvedla naivní pohany a vlákala je do svých osidel.

Existují dnes přesto vánoční zvyky, které mají pohanské kořeny? Ano. Existují. Znamená to tedy, že křesťané Vánoce ukradli pohanům? Když například cesmínu kdysi původně používali pohané, znamená to snad, že má stále nějakou souvislost s pohanstvím? “Pánova je zem a všechno co ji naplňuje” (Ž. 24:1). Ani cesmína, ani jmelí, ani břečťan nepatří pohanství a každá stvořená věc může být použita při oslavě Stvořitele. Pokud Kristovo Vtělení, smrt a Zmrtvýchvstání vytrhly lidstvo z ruky satana a vrátily ho Bohu, proč by svátek Vtělení nemohl být příležití získat zpět to, co bylo stvořeno, a od uctívání démonů to obrátit správným směrem -  k oslavě pravého Boha?

Vánoce tedy určitě nejsou překroucením nordického, keltského nebo římského pohanství, ani vynálezem perských mithraistů. Je tomu přesně naopak: Římská idea Neporazitelného Slunce zřejmě byla do značné míry inspirovaná křesťanským učením o Kristu, který Slunce obdaroval mocí probouzet život. 

Proto mějme v srdci jistotu, že když slavíme Vánoce, skutečně tím symbolicky, spolu s pastýři, králi a veškerým stvořením, přicházíme k jesličkám, poklonit  se právě narozenému Králi králů a Spasiteli lidí. Pouze tam a nikam jinam.