Přejeme Vám požehnané Velikonoce 2020

 

Drazí přátelé, příznivci, čtenáři,

přejeme Vám požehnané Velikonoce 2020 a věříme, že i přes současné ohrožení tzv. pandemií, přes finanční a existenční potíže s tím související, i přes veškerou nejistotu budoucnosti, prožíváte tyto nádherné svátky s nadějí v srdci. Naděje nikdy neumírá. 

A o naději přece Velikonoce jsou...

Původně jsem chtěl napsat vlastní úvahu, ale dnes jsem narazil na článek v časopise My, který napsal známý aktivista pan Michal Semín. Jeho článek se mi tak zalíbil svou jasnou řečí, lehkým stylem, logickou argumentací i přímým proniknutím k jádru věci, že jsem si uvědomil, že bych jen těžko dokázal napsat něco dokonalejšího. 

Proto si vám, drazí čtenáři, ač bez vědomí autora, dovoluji ve vší skromnosti jeho článek nabídnout k přečtení. Mírně jsem ho zkrátil, ale smysl a podstatu jsem nezměnil ani nevynechal.

Aleluja!

Při slově Velikonoce si asi většina dnešní společnosti představí spíše pomlázku s vajíčky a pár dní volna než oslavu zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Zatímco vánoční svátky jsou bez Ježíška dodnes – alespoň v nějaké, byť zesvětštělé podobě – téměř nemyslitelné, o těch velikonočních se bez něj mnozí obejdou.

Přitom Velikonoce jsou významnější svátky než ty vánoční. Proč? Jednu z možných odpovědí dává apoštol Pavel, když říká, že „jestliže Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra" (1 Kor 15:14). Jasná řeč: pokud Kristus nevstal z mrtvých, pak je celé křesťanství na vodě. Snůška báchorek. V mnohém snad moudrých a poučných, ale o nic víc než například pohádky. A když už jsme u těch silných výroků: Protože velikonoční příběh se svým tajemstvími stojí v samotných základech naší kultury i civilizace, ohrožuje popírání Kristova zmrtvýchvstání i tyto základy. A víme, co se stává stavbám, jejichž základy jsou podkopány...

Stojí tedy za to zamyslet se, zda onen příběh o Ježíšově zmrtvýchvstání je ve skutečnosti něčím zcela jiným než jen jednou z fantaskních orientálních bájí. Je ale vůbec možné si jeho pravdivost ověřit? Závažné události, především Kristovo vzkříšení z mrtvých, pokud k němu došlo, k nim dozajista patří, nemizí v propadlišti dějin, aniž by po sobě zanechaly nějakou stopu. A těch je tu celá řada.

Evangelium jako detektivka

Naprosto nezbytným předpokladem pro tvrzení, že Kristus vstal z mrtvých, je prázdný hrob, do něhož byl po umučení na kříži uložen. Kdyby Ježíšovo tělo leželo v hrobě, nemohla by se zpráva o jeho vzkříšení tak rychle rozšířit. A hlavně – nedávala by smysl.

O prázdném hrobu nesvědčí jen Ježíšovi učedníci, ale i jeho protivníci, a to nejen z řad Židů. Římského Tacita či Josepha Flavia jistě nelze ze sympatií k prvotním křesťanům podezírat. Také oni ve svých úvahách vycházejí z prázdného hrobu jakožto faktu. Všichni to věděli, přeli se jen o to, jak k tomu došlo. Není též bez významu, že neexistuje ani stopa po nějakém uctívání nebo opatrování Ježíšových tělesných ostatků, nebo místa, kde jsou jeho ostatky uloženy, jak je tomu v případě svatých.

Lze namítnout, že prázdný hrob ještě není důkazem toho, že Kristus vstal z mrtvých. Co když mučení nepodlehl, ač se jako mrtvý jevil, v hrobě náhle obživl a vyplazil se ven? Nebo jej někdo – Židé či Římané, či dokonce samotní jeho učedníci – z hrobu odnesl?

Vezmeme-li v potaz, jak velikému utrpení byl Ježíš vystaven, nelze si dost dobře představit, že by mu nepodlehl. Byl v důsledku dlouhotrvajícího bičování zcela vysílen již dlouho před tím, než byl přibit na kříž. 

Aby si Římané byli jisti tím, že na kříži skonal, nechali mu kopím probodnout bok. A i kdyby Ježíš v hrobě z přirozených příčin obživl, nelze rozumně tvrdit, že by měl dostatek síly k rozvázání pláten, do nichž byl pečlivě a pevně zavinut, a k následnému odvalení mohutné kamenné desky, jíž byl hrob pevně uzavřen – a navíc zapečetěn a hlídán.

Pokud jde o zvažování druhé možnosti, tj. zcizení těla, pak existuje osvědčená zásada, známá i z detektivních příběhů, jež zní „is fecit, cui prodest“ – učinil to ten, jemuž to nejvíce prospívá. Otázku „kdo?“ by nám tedy měla pomoci zodpovědět otázka „proč?“

Mohli snad tělo potají z hrobu odnést samotní jeho učedníci? 

Právě tuto verzi událostí šířili představitelé židovského národa: „Po odchodu žen přišli někteří ze stráže do města a oznámili velekněžím všechno, co se stalo. Ti se shromáždili se staršími a po poradě dali vojákům mnoho peněz se slovy: V noci přišli jeho učedníci a ukradli tělo, zatímco my jsme spali“ (Mt, 28, 11-13). Hrob byl hlídán stráží proto, aby jej učedníci v noci nevyloupili a netvrdili potom, že jejich Mistr vstal z mrtvých. Lživý výklad, doporučovaný vojákům židovskými předáky, svědčí o tom, jak zloba a křivý charakter zatemňují rozum. Pokud stráž spala, jak mohla vydat svědectví o tom, co se během jejich spánku v hrobě a kolem hrobu odehrávalo? Kdyby opravdu spali, nic by neviděli a nemohli by tedy ani vědět, jak tělo zmizelo!

Ale i kdyby vojáci opravdu spali a Ježíšovo tělo odnesli jeho učedníci, není představitelné, že by se další události seběhly tak, jak o nich svědčí nejen křesťanští, ale i pohanští či židovští autoři. Předně Ježíšovi blízcí byli jeho smrtí zdrceni, znamenal pro ně konec všem nadějím. Nyní tušili, že trest nemine ani je, že i oni budou zajati a odsouzeni. Proto se také rozprchli a ukryli, aby takovému osudu unikli. Proč by na sebe upozorňovali tak krkolomnými činy, jako jsou demontáž vojensky střeženého hrobu, pracné sejmutí pláten a přenos Ježíšova těla na neznámé místo?

Je tu však ještě jeden důvod, proč je tato varianta „Ježíšova únosu“ nesmyslná, a tím je radikální proměna chování jeho učedníků v následujících dnech, měsících a letech. Titíž lidé, kteří se ze strachu před židy báli vystrčit nos, stojí nyní na těch nejfrekventovanějších místech a obviňují mocné tohoto světa z ohavného zločinu a současně radostně ohlašují, že Ježíš vstal z mrtvých. Nic je v tom nezastaví – ani nebezpečí ztráty majetku, ani života. Čeká je systematické pronásledování, věznění, mučení, a s výjimkou apoštola Jana také mučednická smrt.

Toto všechno byli ochotni snášet jen proto, že věděli, že Ježíš Kristus svou vlastní božskou mocí přemohl smrt a žije. 

Stačí takové svědectví také současným malověrným?

Páté evangelium

Komu by se rozumové důvody pro přesvědčení, že Kristus vstal z mrtvých, zdálo nedostatečné či příliš komplikované, a kdo tedy dává raději přednost svým smyslům, tak i na toho je pamatováno. Stačí pohlédnout na předmět, představující jednu z největších záhad moderní doby.

Jde o pruh lněného plátna dlouhého 435 cm a širokého 110 cm, uloženého v kapli katedrály v italském Turínu. Nalezneme na něm pět druhů skvrn: čtyři souvisí s požáry, pátý je však zcela jiné povahy. Jde o hnědorůžový zrcadlový otisk postavy asi 180 cm vysokého muže mezi 30-40 lety, vousatého a neoděného. Postava je otištěna dvakrát, zepředu a zezadu, a to tak, že hlavy jsou u sebe a nohy obou otisků směřují ven k protilehlým okrajům plátna.

Postava muže jeví zřetelné známky předchozího mučení – silné podlitiny, zejména v obličejové části a tmavě rezavé stopy po krvi z pěti různých druhů poranění. Stopy na zádech svědčí o krutém bičování. Zápěstí a chodidla mají otvory po hřebech, na pravém boku hrudníku je rána, způsobená ostrým předmětem.

Tento obraz se do plátna „otiskl“ nepochybně krátce po smrti muže, neboť jeho tělo nejevilo známky hnilobného rozkladu. Ať na něj pohlížíme z jakékoli stránky, i v jednotlivých detailech odpovídá popisu Kristova těla po umučení, jak je podávají evangelisté.

Povaha obrazu byla zkoumána mnoha ateistickými vědeckými týmy. Nikdo z nich dosud nepodal jediný důkaz, že jde o podvrh. Naopak. Závěr výzkumu zní, že obraz zmučeného těla nevznikl v malířské dílně, ale ozářením. A že jeho stáří odpovídá době z počátku našeho letopočtu. Na světě existuje jediná obdoba něčeho takového – stínové obrazy lidí na zdech Hirošimy. V jedné podstatné věci se však tyto obrazy liší. Otisky lidí v Hirošimě jsou jen stínovými obrysy těl, zatímco na látce se stejnoměrně promítla jak přední, tak zadní strana těla, a to s mnoha vnitřními podrobnostmi. Není prozatím jiného vysvětlení, než že záření vycházelo z těla samého.

Neexistuje přímý důkaz, že je toto plátno identické s plátnem, do něhož bylo zabaleno Ježíšovo tělo. Nelze však nevidět, že se obraz na plátně zcela shoduje s popisem těla, jak jej známe z evangelií.

Kristovo zmrtvýchvstání však není primárně o rozumových důkazech. Je minimálně stejnou měrou věcí otevřenosti našeho srdce pro téměř dva tisíce let staré poselství, jež proměnilo svět a dalo vzniknout i tradicím a kultuře, do níž jsme se narodili.

Hlavní otázka zní: 

Můžeme tyto tradice a naši kulturu uchovat i pro příští generace, ztratíme-li živý vztah k velikonočnímu příběhu a jeho hlavnímu „protagonistovi“?

 

Celý článek naleznete ZDE

Článek vyšel v měsíčníku MY č. 4/2019