SMRT POSLEDNÍCH TEMPLÁŘŮ
Chudým vojákům Ježíše Krista, běžně nazývaným templáři, jsme se věnovali už v jednom článku, když jsme si vyprávěli příběh založení řádu a popsali pravidla jejich řeholního života - ZDE. Nyní si přiblížíme jejich tragický konec.
V průběhu svého trvání tento pověstmi opředený a gloriolou slávy ověnčený řád mnichů válečníků velice zbohatnul. Samotní členové řádu neměli skoro nic, vlastně byli "chudí jako kostelní myši", protože se během přijímací ceremonie zříkali veškerého osobního majetku a pokud by slib chudoby porušili,vystavili by se přísným trestům. Ale řád jako celek obdržel mnoho darů od soukromých osob i od různých panovníků. Mimo to bohatnul prací na mnoha vlastních statcích a polnostech díky své hospodářské zdatnosti, získáváním válečné kořisti díky svému vojenskému umění během bojů proti muslimům, na odměnách za přepravu finanční hotovosti, když rytíři fungovali jako ozbrojená ochranka, a také jako jakási alternativní "banka" půjčováním peněz na úrok. Podle zásady katolického bankovnictví, která byla Církví stanovena během Druhého lateránského koncilu v roce 1139, nesměly být peníze půjčovány na celkově vyšší úrok, než byla původně půjčená částka. Aby si křesťané nemuseli půjčovat od Židů, kteří se samozřejmě tímto katolickým pravidlem necítili vázáni a byli schopni požadovat až desetinásobek původně půjčené částky, začali křesťanům poskytovat úvěry templáři.
Koncem třináctého století žila Evropa očekáváním další křížové výpravy za osvobození křesťanů v Palestině. Templáři a johanité zahájili menší bojové akce proti islamistům ve Středozemním moři a církevní diplomaté podnikali kroky k získání mocného spojence – mongolského chána. Tehdy se totiž zdálo být nadějné, a existovaly značné indicie, že se chán s celým svým dvorem obrátí ke křesťanství. Jeho příkladu by pak samozřejmě, jak bylo v těch dobách zvykem, následovali i poddaní. Od r. 1260 Mongolové projevili zájem o spojenectví se západními křesťany a s Byzancí proti muslimům. Dcera byzantského císaře Marie Papaiologova byla poslána na východ, aby se tam provdala za chánova syna a obrátila ho na Kristovu víru. Také koverze ke křestanství dvou mongolských vyslanců na koncilu v Lyonu roku 1274 vyvolala naději, že se Mongolové stanou křesťanským národem. Od roku 1300 začal papež shromaďovat politické a finanční síly na realizaci křížové výpravy. Mongolský chán ještě roku 1302 poslal papeži Bonifácovi dopis, kde ho ujišťoval, že brzy dorazí.
Roku 1285 usedl na francouzský královský trůn Filip IV. Francouzský, který byl pro svoje blonďaté kadeře nazýván Filip Sličný... Napadá mě, že do moderní češtiny bychom to nejspíš tlumočili asi jako Filip Hezoun... To nezní příliš uctivě a podle toho, jak se zachoval, si ani příliš úcty nezaslouží. Neomlouvá ho ani to, že se od počátku svého vládnutí nacházel v těžké situaci, protože jednak zdělil obrovský státní dluh, jednak potřeboval neustálý a mohutný přítok peněz na rozšiřování svého území a na války proti Flandrám a Anglii. Ty byly důvodem, proč jako první panovník v historii západní Evropy zavedl pravidelné roční placení daně. Do té doby král vyhlašoval jednorázový výběr daní jen v případě, že potřeboval shromáždit velkou sumu peněz. Další, do té doby nevídanou novinkou bylo, že uvalil daně také na kněze a biskupy, ačkoliv formáně nebyli podřízenými krále, nýbrž papeže. Papež sice potřeboval každý groš na křížovou výpravu proti rozpínavému islámu, ale to francouzského krále jaksi nezajímalo. Filipovi financování jeho války proti katolickým Angličanům připadalo stejné, jako kdyby se jednalo o křížovou výpravu proti muslimům, protože on přece vládl z Boží vůle a byl králem nejkřesťanštější říše Evropy.
Papeži Bonifácovi VIII. se toto Filipovo chování vůbec nezamlouvalo, proto začal proti němu a jeho vyslanci Vilémovi z Nogaretu připravovat bulu o vyloučení z Církve. Než ji ale stačil dokončit, vtrhla ráno 7. září 1303 do jeho domu v Anagni poblíž Říma jednotka francouzských vojáků, vedená samotným Vilémem z Nogaretu. Měl za úkol papeže zajmout a unést do Francie.
Papeže chránila jenom hrstka templářů a johanitů, kteří po tuhém boji podlehli přesile. Ačkoliv byl papež zajat, nehodlal se podrobit a raději žádal o smrt: "Zde je můj krk, tady je moje hlava!" Jenže obyvatelé města Anagni mu ještě včas přispěchali na pomoc. Věznitelé stihli sedmašedesátiletého papeže jenom zmlátit a než mu mohli vážněji ublížit, dorazili ozbrojení měšťané a Francouze zahnali. Avšak starý papež se na následky bití a psychického šoku roznemohl a následujícího roku zemřel.
O čtyřicet let dřív papež Urban IV. připomněl velmistrovi templářů, že to je Církev, "na jejíž pomoci jsou, po Bohu, naprosto závislí", a přestane-li Církev nad nimi držet ochrannou ruku, "nedokážete dále existovat ani vzdorovat (...) moci panovníků". Právě taková situace po smrti papeže Bonifáce VIII. nadcházela...
Papež Klement V., který se podepsal pod likvidaci řádu Chudých vojáků Ježíše Krista, byl rodilý Francouz, jenž po celou dobu, kdy byl papežem, nikdy nevstoupil do Říma a dokonce ani nikdy nepřicestoval do Itálie. Místo toho pobýval střídavě v Lyonu a v Poitiers, než se r. 1309 přestěhoval do Avignonu, který formálně nespadal pod moc francouzského krále. Do sboru kardinálů postupně dosadil především Francouze. Proto není žádným překvapením, že následujících šest papežů, kteří jsou vždy voleni z řad kardinálů, byli Francouzi a místo v Římě sídlili v Avignonu.
Klement V. si přál následovat linii svého předchůdce a pokračovat v přípravách na křížovou výpravu, proto roku 1305 přesvědčil Filipa Sličného, aby ji vedl. Jenže králi chronicky chyběly peníze. Aby papež jeho neustálý hlad po penězích ukojil, nechal odvádět do jeho pokladny deset procent z příjmů francouzské církve. Avšak ani to králi nestačilo. Podle Filipova názoru bylo k úspěšnému vedení křížové výpravy nutné sjednotit templářský řád s johanity, čímž by vznikl úplně nový řád. Velmistrem tohoto sjednoceného elitního vojenského řádu měl být sám Filip. Řád se měl stát především trvalým mocenským nástrojem Francie, protože velitelství řádu mělo dědičným právěm trvale přecházet na Filipovy potomky, kteří se také měli, po úspěšném křížovém tažení, stát králi Jeruzaléma. Krom toho také spřádal plány na dobytí Konstantinopole, čímž by se stal vládcem křesťanské Byzance.
V květnu 1307 se papež sešel s velmistry johanitů a templářů, aby jim představil plán na jejich sjednocení. Ale jak velmistr špitálníků Fulk z Villaretu, tak velmistr templářů Jakub z Molay byli proti. Poukazovali na to, že vzájemné soupeření oba řády motivuje k lepším bojovým výkonům a navíc se vzájemně více doplňují, než aby si konkurovaly. Špitálníci, jinak zvaní johanité, místo sloučení s templáři později dobyli Rhodos (psali jsme ZDE) a založili si tam vlastní stát, čímž unikli z dosahu francouzských panovníků. Jakub z Molay ale vzbudil Filipovu zášť, když nastínil svoji vlastní vizi budoucího křížového tažení, v němž by vůdčí roli nehrál francouzský panovník. Představoval si, že by měl papež vyzvat anglického, německého, sicilského, španělského a francouzského krále ke svolání mohutného vojska, které se mělo na janovských a benátských galérách přepravit do Palestiny. Jeho plán vycházel ze střízlivého odhadu síly islámských vojsk a dobré znalosti reality muslimského světa. Byl zaměřen na skutečné osvobození křesťanů od muslimské nadvlády, bez vedlejších mocenských úmyslů. Jenže tím zásadně kolidoval s představami Filipa Sličného o jeho vlastní slávě, jedinečné roli v křížovém tažení, dobytí Byzance a získání jeruzalémského trůnu.
Po tomto setkání s papežem odcestoval Jakub z Molay do Paříže, kde se zúčastnil pohřbu královy švagrové Kateřiny z Courtenay. Všem přítomným dával najevo svoje přátelství s královskou rodinou a při spouštení rakve do hrobu držel jeden konec provazu. Také další vysocí představitelé templářů, kteří se obvykle zdržovali na Kypru, se tou dobou kvůli pohřbu nacházeli v Paříži. Následujícího rána, v pátek 13. října 1307, je všechny zatkla králova stráž pod vedením Viléma z Nogaretu.
Už dlouho předtím kolovaly zvěsti o podivných rituálech templářů. Dokonce sám Jakub z Molay v roce 1291, ještě než se stal velmistrem řádu, během jednání kapituly řádu na Kypru prohlásil, že "si přeje z řádu vymýtit vše, co v něm vzbuzuje nelibost." Obával se, že kdyby nazasáhl, mohlo by to řád poškodit.
Podle těchto zvěstí museli templářští novici podstoupit ponižující zasvěcovací obřady, při nichž museli dokazovat svoji naprostou podřízenost velitelům. V některých případech jim prý museli políbit hýždě, kostč, nebo penis. Král Filip tato obvinění přednesl papeži Klementovi V., přičemž tvrdil, že se šíří jak ve světských, tak církevních kruzích. V květnu roku 1307 se papež o některých těchto bizarních zvyklostech dozvěděl od samotného Jakuba z Molay. Podle papežových slov mu velmistr templářů pověděl "o mnoha podivných a neslýchaných věcech", které Klementa "velmi zarmoutily, znepokojily a rozrušily". Velmistr se obával, že se tyto iniciační obřady, které probíhaly už sto let nebo déle, vymykají kontrole. Papež velmistrovi slíbil, že zahájí vyšetřování a zarazí vše, co je morálně nepřípustné.
Papež pocházel z vojenské rodiny a dobře si uvědomoval, jak se vojáci k sobě navzájem chovají a jaké mají zvyklosti, co je šikana a jaké ponižující rituály provázejí různá "zasvěcování" a "povyšování". Jenže Filip Sličný se mu snažil nastínit mnohem závažnější problém.
Oplzlé vtipy a ponižující rituály byly mezi vojáky běžné v každé době všude na světě. Jenže templáři byli nejen vojáci, ale zároveň také mniši, stejně jako benedyktíni, dominikáni, nebo františkáni. Všechny mnišské řády byly vyňaty z pravomoce panovníků a zodpovídaly se přímo papeži. Jediný důvod, kdy podle zákona směli světští panovníci zasáhnout proti církevním řádům, bylo obvinění z kacířství. A Filip se nyní snažil papeži vnutit podezření, že mezi templáři bují kacířství.
Papež Klement V., jenž si neustále stěžoval na chatrné zdraví, se opět necítil dobře, proto se v září 1307 odjel léčit do termálních lázní. Měl v plánu hned po návratu v polovině října začít s vyšetřováním templářů. Jeho nemoci ale využil král Filip. Rozjel okamžitou akci, aby stihl řád zničit dřív, než se papež vrátí z lázní. Když si ráno, v pátek 13. října, králova stráž přišla pro templáře, nikdo z nich to nečekal. Zatýkání proběhlo současně na celém území Francie. Celkem postihlo kolem dvou tisíc mužů, od rytířů, přes zbrojnoše, až k bezbranným zemědělcům a domácím posluhům. Nikdo se nebránil. Většina rytířů ani nebyla v tu chvíli ozbrojena. Mnoho z nich bylo už ve středním věku, někteří byli starci, a kromě pařížského Templu nebyly jejich komendy opevněny. Válečníci totiž byli odveleni do bojů na Východě a templáři, kteří zůstali ve Francii, nebyli o nic větší bojovníci, než františkáni nebo cisterciáci. Královy stráže našly vstup do hlavního sídla řádu, pevnosti Templu, otevřený a vnikly dovnitř bez odporu. Okamžitě proměnily Templ ve vězení. Sem pak byli sváženi řádoví bratři z celé Francie a tady byli vyslýcháni a mučeni.
K hladkému průběhu akce zřejmě přispěla zkušenost královských velitelů, kteří stejným způsobem postupovali už roku 1291 proti italským bankéřům, žijícím ve Francii, a roku 1306 proti Židům. V obou případech nechal Filp Sličný svoje oběti pozatýkat, vyhnat ze země a jejich majetek zabavit, aby ho pak použil k vlastní potřebě. Uniknout se podařilo pouhým čtyřiadvaceti templářům, z nichž však jen Gérard z Villiers byl významnějším velitelem řádu. Většinu uprchlíků se ale stejně podařilo později zatknout, ačkoliv si oholili plnovous a převlékli se do civilu. Některé dostihli na venkově a jednoho sebrali přímo v Paříži, kde žil převlečený za žebráka. Další byl později zatčen dokonce až v Anglii.
Uvězněné templáře obvinili z kacířství, což bylo to jediné, co zákon světské moci umožňoval. Kromě případů kacířství nesměla proti církevním řádům zasáhnout. Obvinění znělo, že se nováčci při přijímání do řádu museli zříct Krista, močit na kříž a líbat zadek nebo penis přijímajícího velitele. Krom toho prý museli souhlasit s homosexuálními praktikami, které měl mít templářský řád přímo v regulích. Navíc se prý klaněli jakési vousaté modle v podobě malé sošky, nazývané Bafomet. Štvavá kampaň proti Chudým vojákům Ježíše Krista se okamžitě rozběhla na plné obrátky. Králův vyslanec Vilém z Nogaretu, který pocházel z rodiny katarů a který si intrikami a podlézáním budoval kariéru na královském dvoře, oznámil kacířství templářů před velikým davem Pařížanů. Františkáni, podle jeho instrukcí, pak toto obvinění dál šířili ve svých kázáních.
19. října 1307 začaly výslechy. Vězně vyslýchali a mučili královští zmocněnci pod vedením Viléma z Nogaretu. Mezi zatčenými bylo jen málo bojovníků, zocelených bitvami a utrpeními vojenského života.Většinou to byli oráči, řemeslníci a koňáci, kteří pracovali na statcích a v dílnách řádových komend. Ti podlehli mučení a psychickému nátlaku poměrně rychle. Rytíři byli během výcviku dlouhodobě připravováni na to nejhorší zacházení, protože jim reálně hrozilo zajetí muslimy, věznění, mučení a poprava, pokud se odmítnou vzdát Krista. Ale i přesto se rytíři nezvykle rychle přiznali ke všemu, co se po nich chtělo, protože mučení bylo nelidsky kruté. Byli podrobeni tzv. "církevní proceduře", při níž se sice nesměly lámat kosti a prolít krev, jenže další omezující pravidla této "procedury" už dodržena nebyla.
Podle církevních pravidel nesmělo mučení způsobit trvalé poškození zdraví, tedy jeho následky nesměly být nevyléčitelné, a pokud se vyslýchaný nepřiznal, nesmělo být znovu opakováno. Templáři byli drženi na samotce v řetězech o vodě a chlebu, což samo o sobě způsobuje fyzická i psychická muka. Byli natahováni na skřipec až do vykloubení údů, nebo vytahováni na provaze přes kladku, se zápěstími svázanými za zády. Někdy měl zatvrzelý obviněný navíc k varlatům připevněno závaží. Chodidla jim potírali tukem a pak je pokládali blízko k otevřenému ohni. Jeden mučený templářský kněz byl tak krutě pálen, až mu z nohou odpadávaly kosti. Další mučený templář zase řekl, že by ochotně "zabil Boha", jen aby toho nechali.
Avšak tělesná utrpení nebyla tím jediným, co templáře mučilo. Možná ještě horší pro ně bylo, že se jim zcela zhroutily jejich duchovní a společenské jistoty. Do té doby žili v uzavřeném světě elitní nábožensko vojenské skupiny, které byli absolutně věrní. Na oplátku si mohli být jisti důvěrou a podporou zbytku společnosti. Nyní je ale všichni hanobili a rozhlašovali o nich, že jsou kacíři. Nikdo se jich nezastal. Jejich svět se zbortil, jeho trosky je zavalily a odnikud jim nekynula záchrana. Najednou, den ze dne, byli opovrhovaní, nechtění, zneuctění, zmatení a ztracení. Za těchto okolností nepřekvapí, že se zhroutili i oni sami. Velmistr řádu Jakub z Molay, řádový preceptor v Normandii bratr Geoffroy z Charney, i vizitátor řádu Hugo z Pairaud byli mezi většinou těch, kteří se "přiznali" celkem rychle.
25. a 26. října byl vyslýchán Jakub z Molay. Výpověď byla zapsána a poslána papeži jako důkaz jeho kacířství. Přiznal se, že když byl před dvaačtyřiceti lety přijímán do řádu, vše se odehrálo podle obvyklých pravidel. "Rytíř, který ho přijímal, mu přehodil přes ramena řádový plášť a nařídil mu, ať se před křížem zřekne Boha, jehož podoba je na tom kříži." To proti své vůli učinil. Pak měl na kříž plivnout, ale on plivnul na zem. Když se ho ptali, kolikrát to udělal, řekl že "jen jednou, ale už si jasně nevzpomíná." Když se ho ptali na sodomii provozovanou s ostatními bratry, pod přísahou odpověděl, že nic takového nikdy nedělal. Na otázku, jestli ze strachu z mučení lhal, nebo ve své výpovědi něco vynechal, řekl že ne. Prý skutečně řekl jenom pravdu, aby tak spasil svoji duši.
Jakub z Molay se sice k mnoha proviněním nepřiznal, nicméně v kontextu s výpověďmi ostatních templářů, kteří se přiznali ke stejným prohřeškům ve stejném pořadí, nabyla jeho výpověď větší váhy. Také Geoffroy z Charney při mučení 21. října vypověděl, že byl donucen zavrhnout Krista, ale udělal to jen svým jazykem, nikoliv srdcem. Nedokázal si už vzpomenout, zda plivnul na kříž. Bylo mu také doporučeno, aby obcoval s bratřími v řádu, protože je to lepší než se ženami, ale ani on to nikdy neudělal.
Stejný vzorec se opakoval 9. listopadu při mučení druhého muže řádu, vizitátora Huga z Pairaud. Přiznal se, že popřel Krista jen svými ústy, nikoliv srdcem. Přijímajícího rytíře pak nepolíbil na zadek nebo na penis, nýbrž jen na ústa.
Ani ne za dva týdny po zatčení byla pověst templářů navždy pošpiněna a zpráva o jejich vině se rozletěla do všech stran křesťanského světa. Všechna svědectví upravil Vilém z Nogaretu, který z nich vybral jen ty body, které se daly vysvětlit takovým způsobem, aby budily dojem kacířství.
Je možné, že Filip a jeho úředníci sami skutečně věřili všem obviněním, která proti templářům vznesli a pak si mučením vynutili jejich přiznání. Filip sám sebe pasoval do role samovládce, svatějšího než sám papež, když už dávno před tímto procesem dokázal, že nebude tolerovat žádné zpochybnění vlastní moci. Neváhal poslat svoje vojáky proti papeži Bonifácovi VIII., kterého chtěl nechat unést do Francie a tam ho soudit za kacířství. Skutečnost, že templáři podléhali přímo papeži a on nad nimi na území své říše neměl žádnou moc, ho zřejmě hluboce urážela. Donesly-li se k němu jakékoliv zvěsti o jejich kacířství, mohl v tom jednoduše spatřovat bezpečnostní riziko pro Francii. A to bylo zapotřebí okamžitě zlikvidovat.
Je však jisté, že Filipovým hlavním motivem byla touha, respektive čirá nutnost, ukrást bohatství templářů. Do té doby již okradl italské bankéře i Židy, zavedl pravidelné vybírání daní, snížil podíl drahých kovů v mincích a tím zavinil inflaci, a také se stihl dostat do konfliktu s papežem Bonifácem VIII. kvůli vybírání daní od kněží. Ale kam by se býval mohl pro peníze obrátit nyní..?
Templáři představovali lákavý cíl. Na rozdíl od johanitů, jejichž celý majetek spočíval v nemovitostech, měli templáři díky svým bankéřským transakcím značný movitý majetek, který jim mohl snadno a rychle ukrást. Tím, že je obvinil z kacířství, je lstivě zbavil ochranné ruky Církve a pak už mu byli vydáni na milost a nemilost.
Mnoho zahraničních pozorovatelů, hlavně těch ze severní Itálie, kteří z celého křesťanstva rozuměli penězům zdaleka nejlépe, bylo přesvědčeno, že skutečným důvodem Filipova útoku proti řádu bylo zmocnit se jeho bohatství. Slavné je Danteho odsouzení králova počínání ve druhé knize "Božské komedie", kterou napsal hned po zatčení templářů.
Když se papež Klement V. ve svém sídle v Poitiers 14. října 1307 dozvědel o zatčení templářů, byl ohromen. Ačkoliv zatčení formálně vykonal francouzský státní inkvizitor Vilém z Paříže, bylo nad slunce jasnější, že se jedná o otevřený útok krále proti Církvi. Záležitost se netýkala jen templářů, ale představovala nebezpečný precedens do budoucna. V ohrožení se ocitla celá nezávislost papeže.
Kterýkoliv předchozí papež by Filipa ihned exkomunikoval z Církve, ale Klement si to nemohl dovolit, protože byl velmi zranitelný. Jednak už věděl, čeho je Filip schopen, když se vzbouřil proti papeži Bonifácovi VIII. a jen díky zásahu ozbrojených měšťanů ho nebyl schopen unést a soudit jako kacíře, jednak nežil v Římě, ale ve Francii. Proto místo aby krále vyloučil z Církve, a tím ho politicky a společensky znemožnil, navrhnul mu vydat templáře Církvi a vrátit všechen jejich ukradený majetek. Aby toho dosáhl, poslal v listopadu 1307 do Paříže dva kardinály převzít uvězněné muže a majetek řádu. Jenže král předstíral, že není přítomen a jeho zástupci zakázali kardinálům přístup k uvězněným templářům. Místo toho namítali, že papežova snaha není legitimní, protože templáři se přece ke kacířství sami přiznali.
Kardinálové se vrátili do Poitiers s nepořízenou a kurie se ocitla v krizi. Deset kardinálů vyhrožovalo rezignací, pokud se papež zachová jako loutka v rukou krále a nevyloučí ho z Církve. Papež se musel rozhodnout, jestli vymění kardinály a bude riskovat schizma v Církvi, nebo vyloučí krále z Církve a bude riskovat jeho pomstu. Pak ale našel jiný způsob, jak situaci vyřešit. 22. listopadu vyzval všechny krále a knížata křesťanského světa, aby ve svých zemích pozatýkali templáře a jejich majetek vzali do úschovy ve prospěch Církve. Tak proti templářům zasáhla Anglie, Španělsko, Německo, Itálie a Kypr – jenže teď už je jménu Církve. Tím dal papež Filipovi jasné ultimátum, že co platí v celé Evropě, to musí platit i ve Francii. Zároveň tím dal najevo, že případ templářů už nespadá pod Filipovu pravomoc.
V prosinci poslal do Paříže jiné dva kardinály, ale nyní je vybavil pravomocí krále na místě exkomunikovat a nad celou Francií vyhlásit klatbu, pokud jim nebudou templáři vydáni. Tentokrát to byl úspěšný krok a 24. prosince 1307 napsal Filip papežovi, že mu templáře vydá.
27. prosince se kardinálové setkali s Jakubem z Molay a dalšími vysoce postavenými řádovými bratry. Ti popřeli všechno, k čemu se předtím "přiznali". Nicméně stáhnout přiznání byl riskantní krok, protože podle pravidel inkvizice by byli znovu souzeni a pokud by byli opakovaně usvědčení z kacířství, měli být předáni světské moci k potrestání a podle státního zákona upáleni. To, že se velmistr a ostatní rytíři rozhodli toto riziko podstoupit, dokazuje jejich pevné přesvědčení, že se stali obětí nespravedlnosti.
V únoru 1308 papež zbavil funkce inkvizitora Viléma v Paříže a s ním celou francouzskou inkvizici. Postupně se podařilo dosáhnout dohody s králem a vyjednat převzetí templářů pod dohled Církve. V létě roku 1308 papež zprostil Jakuba z Molay a ostatní templáře viny a obnovil proces, tentokrát před papežským soudem.
V listopadu 1309 začala nová šetření před tribunálem. Jakub z Molay byl vyzván, ať pronese obhajobu. Velmistr sám sebe označil za "chudého rytíře, jenž neovládá latinský jazyk". Řekl, že templáři vybudovali nejskvělejší kostely a nikdo nerozděloval milodary štědřeji, než oni. S velikou hrdostí prohlásil, že "nezná žádný jiný řád nebo lid, který by s větší ochotou obětoval svá těla při obraně křesťanské víry proti jejím nepřátelům, prolil více krve, nebo rozséval větší hrůzu v řadách nepřátel katolické víry". Obhajobu Jakuba z Molay ale napadl jeden z členů poroty, když prohlásil, že jeho slova "spáse duší nijak nenapomáhají".
Zatímco Jakub všemi silami bránil svůj řád, vrazil do místnosti králův pobočník Vilém z Nogaretu a začal argumentovat údajnými záznamy v kronikách ze Saint Denis. Podle nich prý muslimský vládce Saladin, když se dozvěděl o porážce křižáků, kterou templáři právě utrpěli, veřejně prohlásil, že "byli poraženi kvůli neřesti sodomie, které propadli, a tím se zproněvěřili svému náboženství i regulím svého řádu". Jenže pozdějším zkoumáním bylo dokázáno, že o ničem takovém není v kronikách ani slovo. Vilém z Nogaretu si to, ve své zášti a v rámci své štvavé kampaně proti templářům, do posledního písmene všechno vymyslel.
Jakub z Molay nebyl sám, kdo před církevním soudem vypovídal. Do května 1310 tam svůj řád hájilo dalších téměř šest set templářů. Všichni popřeli svoje předchozí přiznání. Na rozdíl od katarů, nebo například od Husa, kteří všichni byli kacíři a zemřeli kvůli svému přesvědčení, ani jeden templář nebyl ochoten stát se mučedníkem kvůli kacířství, které řád údajně tak dlouho běžně praktikoval. Vysvětlení bylo jednoduché – oni žádní kacíři nebyli. Celé jejich obvinění stálo na zlovolné interpretaci metod jejich vojenského výcviku, konkrétně na přípravě "přežití v zajetí". - psali jsme ZDE
Každá moderní armáda na světě má pro svoje vojáky kurs, jak přežít v zajetí. Také templáři se, jako každá elitní vojenská jednotka v historii i v současnosti, připravovali na možnost, že padnou do rukou nepřátel. Museli se tedy předem pychicky i prakticky připravit, že budou svými muslimskými vězniteli nejen fyzicky mučeni, ale i sexuálně ponižováni a nuceni zapřít svoji víru v Krista. Učili se tedy, jak to všechno dělat "pouze svými rty a pouze svými slovy, nikoliv však srdcem" – přesně jak to vypověděli na mučidlech. Jenže kdo chce psa bít, hůl si vždycky najde. Jejich "doznání" k preciznímu výcviku elitních bojovníků bylo záměrně otočeno proti nim a použito jako důkaz jejich zrady.
Když Filip Sličný viděl průběh obnoveného procesu a rostoucí sebevědomí templářů, uvědomil si, že jeho plán je vážně ohrožen. Rozhodl se pro brutální zákrok. Arcibiskupovi ze Sens, kterého předtím sám jmenoval do funkce, takže to byl "králův muž", nařídil zahájit nový soud s templáři, přítomnými v jeho diecézi. Arcibiskup krále samozřejmě poslechl a brzy obvinil padesát čtyři templářů z opakovaného kacířství – jinými slovy vinných tím, že odvolali svoje předchozí přiznání, vynucené nelidským mučením – a předal je světské moci k potrestání. 12. května 1310 bylo na poli za Paříží oněch čtyřiapadesát obětí upáleno na hranici.
Na odhodlání některých templářů neměla tato justiční vražda jejich bratří žádný vliv. Ale velkou část z nich skutečně zastrašila a vzala jim víru ve spravedlnost. Mnozí z nich se stáhli do ústraní, nebo se z opatrnosti vrátili ke svým předchozím doznáním.
V létě 1311 papež Klement V. shromáždil závěry z výslechů templářů z Francie i z cizích zemí. Zjistil, že se ke kacířství doznali jen ve Francii a v zemích, které byly pod francouzskou nadvládou. V ostatních královstvích u nich kupodivu žádné kacířství shledáno nebylo. Pojal tedy úmysl zjednat spravedlnost a celou věc urovnat dřív, než způsobí rozkol v Církvi. Jenže rádcové mu doporučovali, aby využil své výkonné moci a řád raději rovnou zrušil. Jeden z rádců mu vyčetl, že kvůli templářům "způsobil, že toto křesťanské jméno již zapáchá mezi bezvěrci a otřáslo pevnou vírou některých věřících".
Protože papež stále váhal a navíc většina církevních hodnostářů byla na straně templářů, znovu se do věci vložil Filip Sličný. Vojenskými manévry poblíž papežova sídla mu dával nepokrytě najevo, že by ho mohl nechat zatknout a uvěznit. Nakonec mu poslal sice dvojsmyslné, ale dostatečně jasné písemné ultimátum. Výsledkem bylo, že 3. dubna 1312 papež, s francouzským králem po svém boku, oznámil svoje definitivní rozhodnutí. Prohlásil, že templáři, ačkoliv nebyli odsouzeni, jsou zrušeni. Jako důvod uvedl, že jejich řád byl příliš očerněn na to, aby mohl dále existovat: "Po zvážení hanby, podezření, hlasitých pomluv a ostatních věcí, jež byly řádu vytýkány (...), a při zvážení vážného pohoršení, jež povstalo z těchto věcí, které nemohlo být zastaveno dokud řád existoval (...) rušíme výše uvedený řád Templu a jeho konstituci, oděv a jméno neodvolatelným a trvale platným výnosem (...). Všem se přísně zapovídá i v budoucnosti do řečeného řádu vstupovat, přijímat či nosit řádový oděv, nebo vystupovat jako templář."
Podle tehdejších zvyklostí, jakmile bylo u církevního soudu rozhodnuto o jeho vině, byl odsouzený předán světské moci k potrestání, protože církevní soud neměl pravomoc provádět tresty. Ale v tomto případě byli všichni templáři ve Francii už dávno v rukou krále, takže i kdyby se Církev rozhodla je světské moci nevydat, nebylo by to proveditelné.
Královi hodnostáři s jednotlivými templáři naložili různě – někteří byli dlouho vězněni, jiní byli posláni na dožití do klášterů. Přední templáři, včetně velmistra, čekali ve vězení na definitivní rozsudek další dva roky, do 18. března 1314. Ten den byli Jakub z Molay, Geoffroy z Charney, Geoffroy z Gonneville a Hugo z Pairaud předvedeni před malou skupinku francouzských kardinálů a biskupů, mezi nimiž byl i arcibiskup ze Sens, který předtím pro krále Filipa tak ochotně upálil čtyřiapadesát templářů. Tato skupinka nad nimi vynesla, na základě vynucených, falešných a Vilémem z Nogaretu překroucených doznání, krutý trest – doživotní vězení a pomalá smrt v hladomorně.
Geoffroy z Gonneville a Hugo z Pairaud přijali nespravedlivý trest mlčky. Zato Jakub z Molay a Geoffroy z Charney hlasitě trvali na své nevině i na tom, že jejich řád je svatý a bez poskvrny. Jakubovi z Molay bylo už přes sedmdesát let. Oba muži strávili posledních sedm let života živořením v králových žalářích, kde je na nohou držela jen naděje na očištění dobrého jména řádu, jemuž byli celoživotně oddáni na život a na smrt. Tato naděje nyní pohasla. Když je král uslyšel, okamžitě je obvinil, že znovu propadli kacířství. Ještě týž večer je odvezli na dnes už neexistující ostrůvek Ile aux Javiaux uprostřed Seiny a přivázali je ke kůlu. Kronikář Geoffrey z Paříže popsal jejich poslední okamžiky: "S tak lehkou myslí a pevnou vůlí se připravovali čelit ohni, že všichni shromáždění na ně hleděli s obdivem a překvapením, jak klidně šli vstříc smrti a svému konci."
Poslední templáři šli na smrt se statečností a odvahou, jakou jim kázala tradice jejich řádu zbožných válečníků. Oba odmítli všechny nabídky na zachování života výměnou za odvolání svého údajného kacířství. Ohnivá muka nesli s takovým klidem, že se o nich mezi lidmi brzy rozšířila pověst svatých mučedníků. Lidé pak uctivě sbírali jejich popel a uchovávali ho jako svatou relikvii.
Templářský řád byl zlodějským králem Filipem Sličným a jeho lidmi zničen tak brutálním způsobem a na základě tak iracionálních obvinění, že se tomu vyrovnají snad jen o staletí později komunisty zinscenované monstrprocesy s "nepřáteli lidu" a "reakčními živly". Ačkoliv mezi těmito justičními masovými vraždami leží propast staletí, jejich motiv je stále stejný – zlodějská touha po majetku jiných, chamtivost, nenasytnost a ubohá nenávist vůči každému nesobeckému člověku, který tyto křivácké prolhané zločince morálně převyšuje. Ďábel nenávidí Boha, zlý člověk nenávidí dobrého, chamtivec nenávidí velkorysého, vrah nenávidí svoji oběť a zloděj nenávidí každého, kdo má víc než on.
Ačkoliv se tehdy zlým silám podařilo řád Chudých vojáků Ježíše Krista zničit, v duchovním smyslu v nás žije dodnes. A dokud v Evropě nevymřou evropští muži, pokračování řádu nikdy neskončí. Heroický boj templářů za křesťanskou Evropu a za naši civilizaci, proti mohonásobné přesile vnějších nepřátel i proti závistivcům a zrádcům doma, ať je v této osudové době inspirací i pro nás.
Zdroj - ZDE