Velmi krvavé pozdní léto 1936

 

Sedmnáctého července 1936 vypuklo ve Španělském Maroku povstání, které přerostlo v občanskou válku. Španělský národ byl v té době, vlivem šířící se marxistické propagandy, příkře politicky rozdělen a i když Franco, ale i pozdější socialistické vlády, dělaly všechno pro překonání minulosti, toto rozdělení v podstatě přetrvává dodnes. Na jedné straně tehdy stáli anarchisté, socialisté, trockisté a komunisté, kteří jsou dodnes pokrytecky označováni jako "republikáni", což navozuje dojem, že šlo o nějaké obránce demokratické společnosti. Ovšem nic není realitě vzdálenější. Každému, kdo pamatuje totalitní vládu jedné strany v ČSSR, musí být naprosto jasné, že očekávat od marxistů nějakou demokracii, je totéž, jako očekávat od krokodýla, že se začne živit lískovými oříšky.

Ve skutečnosti šlo o nesourodý slepenec různých levicových uskupení, které držela pohromadě pouze otevřená fanatická nenávist ke všemu vlasteneckému, tradičnímu, národnímu a katolickému. Na straně těchto "republikánů" v průběhu občanské války vystoupily tisíce internacionálních dobrovolníků z mnoha zemí světa, mezi nimiž byly i některé později významné osobnosti, jako například Pavel Tigrid (Pavel Schönfeld), George Orwell, Antoine de Saint-Euxpéry, nebo Ernest Hemingway.

Proti marxistům, kterým se podařilo v únoru 1936 vyhrát volby, povstali nejprve vlastenecky smýšlející armádní generálové se svými jednotkami. K nim se záhy přidávali i obyčejní lidé, jimž se dnes v horším případě přezdívá "fašisté", v lepším případě jsou označováni jako "nacionalisté". Podle mého soudu je označení "nacionalisté" mnohem přesnější, protože ve skutečnosti šlo, podobně jako u jejich protivníků, o několik ideově různých uskupení, které sdružovalo vlastenectví, láska ke svému hárodu a jeho kulturní tradici a samozřejmě také katolická víra. Jediní z nich, koho lze s čistým svědomím označit jako fašisty, byli členové Falangy, což byla krajně nacionalistická organizace, jenž se ve svém programu nechala inspirovat italským fašismem a jeho programem boje jak proti komunismu, tak i proti kapitalismu.

Na straně nacionalistů bojovaly i jednotky dobrovolníků z Itálie a z Německa. Italové poslali do Španělska postupně asi padesát tisíc vojáků, příslušníků fašistických milic a letců v jednotkách Corpo Truppe Volontarie, Němci vypravili leteckou jednotku, jenž se vepsala do dějin pod názvem Legie Condor. V ní se postupně vystřídalo asi pět tisíc dobrovolníků.

Mezi volbami, v nichž marxisté ve Španělsku uchopili moc, a povstáním nacionalistů, kteří už dál nemohli se založenýma rukama přihlížet teroru, jenž po těchto volbách levičácká vláda rozpoutala, uplynulo pouhých pět měsíců. Občanská válka trvala až do 1. dubna 1939, tedy téměř tři roky. Za tu dobu se obě strany dopustily krutostí, válečných zločinů a teroru proti civilnímu obyvatelstvu. O život v ní přišlo na sedm set tisíc lidí.

Ikonickým symbolem krutosti španělské občanské války se stalo bombardování města Guernica, k němuž došlo 26. dubna 1937. Podstatná část města tehdy lehla popelem po útoku Aviazione Legionaria a Legie Condor. To bylo hbitě využito komunistickou propagandou, která celou událost lživě nafoukla do obrovských rozměrů a opředla ji mnoha fantastickými mýty. Ty se jako mantra opakují dodnes a každý, kdo by chtěl uvést skutečnosti na pravou míru, je vystavem útokům marxistických publicistů. A tak každý trochu sečtělejší člověk zná jméno baskické Guernicy, zatímco téměř nikdo nezná jména měst na území nacionalistů, jejichž obytné čtvrti mnohem dřív a mnohem bezohledněji vybombardovali republikánští letci.

Na celé té hrozné tragédii, kterou mylné bombardování městské obytné zástavby a smrt nevinných civilistů představovala, se velmi dobře přiživil i levicový malíř Pablo Piccaso. Nevím, zda se jedná o pravdivou informaci, ale kdysi jsem se někde dočetl, že prý svůj slavný obraz Guernica namaloval několik měsíců před událostí a když později došlo k bombardování města, jen ho přejmenoval tak, aby zvýšil jeho publicitu a tím i finanční hodnotu. Těmto úvahám nahrává také fakt, že obraz byl veřejně představen už v červnu 1937, tedy asi měsíc po bombardování. Je vysoký tři a půl metru a široký sedm a tři čtvrtě metru, což by z něj v případě, že byl skutečně namalován až jako reakce na zkázu Guernicy, činilo zřejmě nejrychleji namalované plátno na světě. Piccaso by tak mohl být nejen světově proslulým protiválečným umělcem, ale i rekordmanem, regulérně zapsaným v Guinessově knize.

Dlouho před zničením Guernicy zadala Piccasovi, který žil od r. 1934 v Paříži, zakázku na obraz španělská levicová vláda a podle objednávky měly být tématem obrazu býčí zápasy. Měl totiž reprezentovat španělskou kulturu na Mezinárodní výstavě moderního umění a techniky v Paříži, konané v roce 1937. Na obraze kupodivu vidíme ženu s dítětem pod kopyty býka, nosiče pochodně, muže se zlomeným mečem (zřejmě toreadora) pod kopyty koně a další ženu, spěchající k nehodě. Celé to působí dojmem tragédie, kdy lidé hynou pod kopyty splašených zvířat a jiní lidé jim spěchají na pomoc. Jak se býk a kůň vztahují k bombardování městské zástavby, je pro běžného člověka těžko pochopitelné... Nicméně umělec k postavám přimaloval plameny na střeše jednoho domu a pro jistotu přidal nápis Guernica Gernikara, takže nemůže dojít k mylnému výkladu. Celý ten chaos se děje pod dohledem Hórova oka s žárovkou místo zřítelnice. Škoda, že se na obraz nevešlo aspoň jedno letadlo nebo aspoň jedna bomba...

Na nesrovnalosti v popisech událostí kolem bombardování Guernicy kupodivu dnes upozorňují především španělští historikové, mezi nimi i Pío Moa, který byl v mládí militantním komunistou a zuřivým maoistou. Z cesty radikálního levičáctví ho odvedlo poznání násilnického charakteru marxistického hnutí a studium písemných pramenů v archivech, otevřených po Francově smrti.

Musíme si uvědomit, že v roce 1937 bylo bombardování civilní zástavby něco neslýchaného a města tudíž neměla k dispozici skoro žádnou protiletadlovou obranu. Také proto se v té době účasnilo náletů vždy pouze několik bombardérů. Nikdo si ani ve snu nedokázal představit, že už za několik let budou mohutné bombardovací svazy, čítající stovky letadel, každou noc a každý den bez milosti rozbíjet a pálit stovky měst po celé Evropě i s jejich civilními obyvateli. Jen o šest let později, při bombardování Hamburku v roce 1943, bylo podle oficiálních údajů zabito asi padesát tisíc civilistů. Proto nám dnes může připadat divné, když se dočteme, že podle tvrzení komunistické propagandy italská a německá letadla v Guernice způsobila smrt šestnácti stům padesáti lidem. Podle současných propočtů, podložených bádáním historiků, následkem téhož bombardování zemřelo celkem sto dvacet lidí.

Ať už byl útok na Guernicu jakkoliv nesmyslný a zavrženíhodný, je potřeba vzít v úvahu dvě hlediska. První je, že  město nebylo bombardováno s úmyslem zabít civilní obyvatele. Letecký průzkum mylně identifikoval lidi, proudící do města na trh, jako vojenské jednotky a hlásil to na velitelství. Bombometčíci se pak  pokusili zaměřit most přes řeku Oca, který byl pro republikánské jednotky jedinou únikovou cestou z města, ale most minuli a místo něj zasáhli blízké sklady olivového oleje. Dým z hořícího oleje zahalil město černou přikrývkou, takže další letouny vypouštěly bomby téměř popslepu v naději, že zasáhnou most nebo nádraží. Nádraží se jim opravdu podařilo poškodit, ale most zůstal nedotčen. Bomby také minuly místní továrnu na výrobu zbraní a naštěstí i dvě nemocnice.

Druhé hledisko, hodné přihlédnutí, je fakt, že Republikáni začali s bombardováním civilistů mnohem dříve a v mnohem brutálnější formě. O tom se však nemluví, protože na životech nacionalistů asi tolik nezáleží...

Hned 17. července, když se republikánská vláda dozvěděla, že proti ní vypuklo povstání, nařídila bombardovat povstalecká města. První útoky směřovaly na marocká města Melilla, Ceuta, Larache a Tetuán. S přesností výběru vojenských cílů si republikánští bombometčíci nedělali žádnou starost a sypali svůj náklad na každý význačný bod ve městě. V případě Tetuánu ale chytili tygra za ocas.

Na Tetuán vypustili osm bomb, které zasáhly nejen budovu úřadu vysokého komisaře, ale i mešitu a její okolí, kde zabily a zranily mnoho lidí. Mezi muslimy to vyvolalo pozdvižení a vlnu protišpanělských nálad, které se velkovezírovi Ahmedu Ganmiovi jen s nejvyšším úsilím podařilo udržet na uzdě. Když ale Maročané zjistili pravého viníka náletu, začali se houfně hlásit jako dobrovolníci do povstaleckých frankistických jednotek.

Další přišla na řadu Zaragoza. Jejím radním bylo dáno ultimátum, že pokud se nepodrobí republikánské vládě, bude město srovnáno se zemí. Jako výstrahu republikáni podnikli z 2. na 3. srpna 1936 noční nálet na proslulou zaragozskou baziliku Virgen del Pilar (Panna na sloupu). Na chrám svrhli tři bomby, z nichž dvě nevybuchly a pouze se zaryly do chrámové dlažby. Tím marxisté jenom posílili morálku nacionalistů, protože jim tím poskytli další důkaz o své zhovadilosti a zároveň je utvrdili ve víře, že jejich Ochránkyně nad nimi bdí a stojí na jejich straně. Tyto dvě bomby jsou v chrámu dodnes vystaveny.

Teroristickým bombardováním rudých byla nejvíce postižena města Granada, Cordóba a Oviedo. Všechna se hned v prvních týdnech povstání ocitla v obklíčení, nicméně ani jedno se nehodlalo maxistickým fanatikům vzdát.

Granada byla poprvé bombardována 29. července 1936, kdy byly zasaženy dvě nemocnice. O tři dny později pak bomby zasáhly další nemocnici. Během srpna následovalo celkem dvaadvacet náletů, při nichž byly zasaženy hotely, školy, znovu nemocnice Hospital de San Juan de Díos, arcibiskupský palác, katedrála a další civilní objekty. Bylo zabito 26 osob a asi stovka utrpěla zranění.

Přibližně v téže době se stala obětí vzdušného terorismu rudých i Córdoba. Tam byly prvotním cílem náletů elektrocentrály. Jejich vyřazením z provozu se nemocnice ocitly bez elektřiny, protože v té době ještě neměly záložní zdroje jako dnes. Svědecky doloženy jsou nálety z 25., 26., a 28. července. Nálet 29. července překazil nacionalistický stíhač, který se nečekaně objevil na obloze a bombardér zahnal. 31. července se objevil další bombardér, který na město shodil devět bomb, jenž zabily sedm lidí, z toho tři děti. Většina pum dopadla v blízkosti kostelů.

Pro marxistický způsob myšlení je příznačné, že nejvíc obyvatelům Córdoby vyhrožoval tamní rodák, universitní profesor, poslanec a bývalý guvernér Córdoby, Antonio Jaén Morente. Prostřednictvím Radia Linares k nim promluvil: "Ukončete vzpouru a znovu se vraťte do náruče Republiky a podrobte se silám, které jí zůstaly věrné. Ujišťuji vás, (...) že pokud to neuděláte, zažijete nejhorší bombardování od evropské války (myšlena 1. sv. v. - pozn. aut.)." Samozřejmě, že tím jen utužil morálku obránců města a stal se pro ně ztělesněním Jidáše, zvlášť když těsně po jednom z jeho rozhlasových projevů následoval republikánský nálet, který si vyžádal 33 obětí, z nichž bylo 10 dětí. Městská rada tehdy prohlásila Morenteho za prokletého syna a rozhněvaní obyvatelé vzali jeho dům útokem.

Celkem musela Córdoba přetrpět do února 1939 šedesát pět náletů. Během nich přišlo o život 155 osob. Pouze patnáct z nich byli vojáci nebo domobranci, ale to ještě část z nich tvořili zdravotníci  a sestry. Mezi zabitými civilisty bylo 33 dětí mladších čtrnácti let. Toto utrpení přineslo Córdobě označení "Ciudad Heroica" (hrdinské město).

Z nacionalistických měst potkal snad nejstrašnější osud severošpanělské Oviedo, kde byly poprvé na pyrenejském poloostrově použity zápalné bomby. Republikánští marxisti zde předvedli svoji brutání povahu v plné parádě.

Letectvo zahájilo nálety už 25. července 1936, tedy pouhých osm dnů po zahájení nacionalistického povstání. Bombometčíci neměli určeny žádné konkrétní cíle, takže svůj náklad vypouštěli, jak se jim zamanulo. V průběhu devadesáti dnů město zažilo 131 náletů, při nich bylo svrženo deset tisíc bomb. Republikáni navíc nechali kolem města rozmístit dělostřelecké baterie, které dokončovaly práci bombardérů. Město bylo zasaženo asi dvanácti tisíci dělostřeleckých granátů, které spolu s leteckými pumami srovnaly se zemí na tisíc domů. Krom toho se rudým podařilo město odstřihnout od vodovodu, takže za tři měsíce obléhání zemřelo přibližně tisíc lidí na následky bombardování a dalších tisíc osob podlehlo tyfu.

O situaci v obleženém městě vypovídá svědectví tehdy osmiletého chlapce, který byl svědkem, když nepřátelská puma 10. září zasáhla dům v ulici Foncalada. Bomba prošla terasou do přízemí, kde byl bar. Skrz jeho podlahu spadla do sklepa, který sloužil civilistům jako protiletecký kryt. Výbuch bomby zabil asi sto lidí. Chlapec tehdy přišel o celou svoji rodinu.

Další krvavou lekci marxismu - leninismu přichystal Oviedským občanům velitel republikánské 8. armády Baldomero Fernandéz Ladreda, politruk bez vojenského vzdělání a fanatický člen Partido Comunista de España (Komunistické strany Španělska). Na jeho přímý rozkaz byla dělostřelecká palba zaměřena na ústřední nemocnici Hospital de Llamaquique. Aniž by měl nějaké hlášení od rozvědky, pod záminkou, že se v nemocnici shromažďuji ozbrojení obránci, nechal ji rozstřílet dělostřelectvem. Personál byl v začátku útoku plně zaměstnán péčí o nemocné, takže když jeden z granátů explodoval na operačním sále, zabil všechny přítomné lékaře i pacienty. Další projektil vybuchl v lékárně a vyvolal rozsáhlý požár.

Lékaři a zdravotní i řádové sestry se snažili bez ohledu na svoje bezpečí evakuovat pacienty, ale bylo jich na tento úkol příliš málo. A tak se pacienti, kteří se mohli aspoň trochu hýbat a měli k tomu sílu, plazili po zemi do parku u nemocnice, z dosahu vražedného ostřelování. Tam hledali úkryt pod stromy. Když to Ladreda zpozoroval dalekohledem, nechal přenést palbu na bránu nemocnice.

Protože se Oviedu nedostávalo vody a z nedostatku hygieny se rozšířil tyfus, neměla nemocnice na ošetřování nemocných a raněných dostatečnou kapacitu ani dost léků. A tak mnoho lidí zemřelo uprostřed trosek domů, aniž by je někdo dokázal pohřbít. Ladreda totiž nechal svoje ostřelovače pálit po všem, co se jenom pohnulo. Pokus o získání vody z polozasypaných studní, nebo jídla z balíků, shozených nacionalistickými letadly, se tak změnil v hazardní hru o život.

Je naprosto bez diskuze, že bombardování Guernicy bylo barbarským činem, který se nikdy neměl stát. Nicméně, až zase někdy budete číst články levicových autorů, horlivě odsuzující barbarství takzvaných "fašistů" ve španělské občanské válce, připomeňte si také krutosti marxistů a jejich válečné zločiny proti španělským vlastencům a katolíkům. Bombardování Guernicy na jaře 1937 totiž předcházelo velmi krvavé pozdní léto 1936.

Kdo seje vítr, sklízí bouři.