Kdo potřebuje Husa?

 

"Husité nás proslavili po celé Evropě."
"Před husity se třásla celá Evropa."
"Hus je náš národní světec a katolická Církev ho nechala upálit, protože hlásal pravdu."

Takové a podobné "perly ducha" stále ještě můžeme slyšet od různých českých "vlastenců". Přitom nic není vzálenějšího pravdě a pokud si to někdo upřímně myslí, pak mu buď chybí relevantní informace, nebo se snaží omlouvat nejhorší zločince, jací se v tisícileté historii našeho národa vyskytli. Nikdo nejsme dokonalý, každý se může mýlit, ale pokud někdo i přes znalost jasných a logických důkazů setrvává v omylu, protože si tím vytváří nějaké obchodní nebo politické know how, pak je to podvodník, lhář a morálně nízký člověk.

Kdo byl ve skutečnosti Jan Hus, jsme si popsali a vysvětlili na stránkách tohoto webu už v minulosti – ZDE. Byl to nečestný člověk, milující ovace davu, veřejnou popularitu a z ní plynoucí moc a slávu. Ačkoliv pranýřoval touhu po penězích u ostatních kněží, sám rozhodně nebyl chudý, jak by se mohlo předpokládat. Naopak, řečeno moderní hantýrkou, byl v pořádném balíku.

Husovi vůbec nešlo o pravdu, protože nerozdával padni komu padni a rozhodně neříkal pravdu o každém bez rozdílu. Naopak, cíle své "pravdomluvnosti" si pečlivě vybíral. Hus nikdy nekritizoval svoje mecenáše, kteří mu nadržovali, chránili ho, platili mu, a díky nimž mohl veřejně vystupovat. Nejkřiklavějším příkladem je Husovo mlčení k nemorálnímu životu, lenosti, alkoholismu a násilným zločinům krále Václava IV.

V roce 1393, kdy Václav IV. buď sám zavraždil sv. Jana Nepomuckého, nebo vraždu nařídil a byl jí osobně přítomen, dosáhl Hus titulu bakaláře na pražské fakultě svobodných umění. Byl tedy, tak říkajíc, účastníkem událostí. Nemohl nevědět, že král Václav IV. zavraždil, nebo nechal zavraždit, sv. Jana Nepomuckého. Ale přesto proti Václavovi IV. nikdy neřekl ani slovo. Proč? Protože ho Václav podporoval a chránil. Přece koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Nebo jinak: "vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá"...

Mistr Jan Hus nebyl svými současníky nikdy obviněn v poklesků, které na nich sám tak často pranýřoval. Nikdy ho nikdo neobvinil z lakomství nebo nemravného života. Ale to z něj svatého muže ani zdaleka nedělá. V jeho době působili v Praze i jiní kazatelé, kteří kárali špatné mravy a snažili se o jejich nápravu. Ale dochovaná Husova kázání se od těch jejich významně liší. V jeho kázání, narozdíl od kázání jiných mravokárců, chybí soudnost, laskavost a dobrý úmysl.

Ostatní kazatelé v kázáních, která se nám dochovala, nejdřív zdůrazňují morální a mravní ideál. Prvně ukazují, jak by se měl kněz správně chovat, a pak se ptají: "A vy takoví jste?" Teprve potom začínají s výtkami a napomínáním. Ukazování na vzor, na ideál, v Husových kázáních téměř zcela chybí. Posluchač je v nich zavalen přívalem nekonečných nářků a stížností na zkaženost kněží. A výsledek? Pražští faráři si na něj v roce 1408 stěžovali, „že všechny kněze u lidu tak zostudil, že jsou nyní tak nenáviděni, jako tomu nikdy předtím nebylo“. Jeden kněz napsal: „Jsme tak pošpiněni, že cent mýdla nestačí k našemu očištění.“ Takhle chtěl Hus napravit Církev? Špiněním, pomluvami, lehkomyslnými obviněními bez důkazů, rozdmýcháváním nenávisti, štvaním a nactiutrháním? Mohl by takhle působit svatý člověk?

Ačkoliv tohle jsou všeobecně známá fakta, která nestranně uvažujícímu člověku úplně jasně vypovídají o charakteru a morálce tzv. "národního světce" Jana Husa, většina tzv. "vlastenců" je nechce vidět. Drží se liberály a komunisty vyfabulované pohádky o "svatém" Husovi jako pes vlastního ocasu. Omílají stále dokola absurdní báchorky o nějakém údajném Husově antiklerikalismu a o jeho údajné morální čistotě a bla bla bla...

Mezi těmito uctívači "svatého Husa" bychom našli i kněze, kteří o sobě tvrdí, že jsou katolíci. Osobně jsem byl svého času velmi překvapen, když jsem zjistil, že Husa na svých webových stránkách adoruje jako údajného světce i Byzantský katolický patriarchát. Toho Husa, který přesvědčil svoje současníky, aby pohrdali autoritou katolické Církve. Jak může katolík tvrdit o člověku, který katolické Církvi i našemu národu přinesl tolik bolesti a zla, že je svatý? Jak to o něm může tvrdit kdokoliv, kdo se pokládá za vlastence? To bychom podle stejné logiky mohli K. Gottwalda zařadit mezi oběti komunismu a K. H. Franka mezi české vlastence. Tohle přece nejde dohromady. Buď Hus svatý není, nebo ti kněží z BKP nejsou katolíci. Jedno z toho. Obojí současně  není možné.

Až směšně pak vyzní skutečnost, že ačkoliv je Hus našimi "vlastenci" už od dob národního obrození vynášen do nebe jako údajný světec, ačkoliv se všichni ohánějí jeho učením a jeho údajnou pravdou, Husovy spisy nikdo z nich nečetl. Nikdo neví, co v nich opravdu je. Zřejmě proto, že ani prvorepublikoví socialisti, ani pováleční komunisti, ani polistopadoví liberálové jeho spisy nenechali přeložit do moderní češtiny a vydat. Proč? Protože skutečného Husa k ničemu nepotřebují. Potřebují vylhaný Husův mýtus. Kdyby se veřejnost dozvěděla, kdo Hus skutečně byl, mýtus by se mohl rozplynout jak pára nad hrncem. A to se jaksi nikomu z nich nehodí.

A výsledek Husova působení? Ten přece také znáte. Podle ovoce poznáte strom: Vznik husitského revolučního hnutí (je to sice komunistický výraz, ale opravdu to byla krvavá revoluce), genocida českého národa, hospodářský rozvrat, bída, hlad a smrt. Který jiný "světec" svým vystupováním způsobil něco takového? Následovníci kterého jiného "světce" rozvrátili fungující společnost, vypálili kvetoucí města, povraždili statisíce vlastních lidí, svoji zemi proměnili v pustinu a svůj národ uvrhli na stovky let do hanby a opovržení? Pokud toto má být výsledkem činnosti svatého člověka, pak můžeme s klidným svědomím prohlásit za svaté i Lenina a Goebbelse. Oni také vystupovali před davy frustrovaných rozhněvaných přívrženců a kázali jim o nápravě poměrů a očistě společnosti.

Kdybychom porovnali zločiny Leninem zdivočelých bolševiků a Goebbelsem poštvaných nacistů se zločiny Husem (a jeho učedníky) vydrážděné české spodiny, jejich podobnost by nás možná překvapila. Ďábelské zlo a jeho emisaři si bývají ve všech epochách podobní.

Popisovat nacistické zločiny by bylo nošením dříví do lesa. Každý z nás už slyšel o Lidicích a Ležácích, o koncentračních táborech, sekyrárně v Pečkově paláci a hromadných popravách zastřelením. O zločinech bolševických komunistů možná mnozí už tolik neslyšeli, protože ty nejsou z důvodů, které zde raději nebudu rozebírat, v našich sdělovacích prostředcích příliš často zmiňovány. Chytrému napověz, hloupého trkni... Ale málokdo slyšel o zločinech našich "národních hrdinů", kteří nás "proslavili po celé Evropě", následovníků "svatého Husa", některými zmatenými umělci tolik opěvovaných husitů.

Jen tak na ukázku, z knihy P. K. Kubeše Ve šlépějích Neposkvrněné:

Sedm mnichů nelidsky upálených na Velehradě 1421 od divokých hord moravských Táboritů.

Husita Vavřinec z Březové: "V Chomutově 1421 byl ženám a dětem slíben volný odchod. Sotva však vyšly z města, obraly je věrolomné Táboritky o roucha, peníze i šperky, vehnaly do stavení a upálily, ani těhotným neodpustivše."

V Bechyni 1422 a 1428 řeholníci pobiti neb upáleni.

V Klatovech spálena 1419 celá čtvrť, mnichové usmrceni palcátem neb ohněm, i staří a churaví vyvlečeni z cel.

Husita Vavřinec z Březové píše: "V jižních Čechách řádili (husité) jako Nero – nejkrutějšími mukami sprovozovali ze světa."

Ve Zlaté Koruně u Českého Krumlova 1420 a 1425 mnoho mnichů umučeno.

O Plzni, obléhané 1433 – 34, píše Hilarius Litoměřický: "Kohokoliv z města chytili, i ženy a dívky, uřezali mu ruce, nos i uši. Ženy uzavřeli do sudů a shazovali, jiné mučili v temném vězení hladem, aby k nim přestoupily, ale ony raději volily smrt, než potupně vést nečistý život s kacíři. Jiné zajatce mučili žízní, aby za krůpěj vody prodali víru, ale oni raději snášeli strašná muka i smrt. Týž autor praví, že ještě 1476 žily dvě ženy, tehdy od husitů nelidsky zmrzačené. 

V Sedlci pod Kaňkem 1421 pobili Táborité kartuziány, kteří se tam utekli ze smíchovského kláštera, i místní cisterciáky, do jednoho.

V Jaroměři 1421 dostali kněží na vybranou – buď odpad k husitství, nebo na hranici. Tři zradili Krista, sedmnáct upáleno s mnohými jinými měšťany.

V Berouně rytíř Jan Koblih nechtěl přijímat pod obojí, proto byl zavěšen nad ohněm a pomalu pálen na chodidlech, holeních, kyčlích a po celém těle.

V Mohelnici 1424 si občané slíbili před oltářem, že raději podstoupí smrt, než by se zpronevěřili víře. Muži byli pobiti, ženy a děti v chrámě upáleny, což ani mongolské hordy nedělaly. Všech bylo na sedm set.

V Polešovicích u Uherského Hradiště 1421 několik kněží krutě umučeno.

Orebité (husitská sekta) na královéhradecku mučili zvěrsky katolické kněze.

V Radkově v Kladsku napodobili živoucí pochodně Neronovy. Fraráře, jenž k nim nechtěl odpadnout, zabalili do slámy a zapálili. Jako živá pochodeň se potácel, až klesl. Podobné záznamy se nám dochovaly o Rychmburku 1425, kde byl v blízké obci Lažany u Skutče upálen podlažický opat. 

Děkana Hynka z Ronova v Kolíně dali do sudu a vhodili na hranici 1421, načež kolem ohně poskakovali, napodobujíce pusté orgie jistých divochů.

Panu Oldřichovi z Ústí Sezimova 1420 nohy usekali a cepy jej umlátili.

Vodňany 1420, upáleno 28 měšťanů, kněží nahnáni do hořící vápenice. 

Prachatice 1420, mnozí upáleni, naposled 85 občanů v sakristii. Podobně v Českém Brodě 1421.

Říčany 1420 – husité zrušili věrolomně dané slovo, slíbivše volný odchod. Katolíci nelidsky upáleni. Stejné věrolomnosti s dopustili při dobytí Rokycan.

Havlíčkův Brod 1422, pobito tisíc pět set lidí, mnozí shozeni z radnice na kopí dole stojících. Podobně v Turnově 1424.

Jaroměř, Nymburk, Holohlavy, Libochovice, Slané, Chrudim... To vše jsou místa zkropená mučednickou krví. Počet obětí husitského řádění odhaduje Jan Tanner r. 1689 na dvě sta tisíc, Palacký na šest set tisíc. Balbín píše: "Doma i za hranicemi sto tisíc kněží, řeholníků a sester, nečítaje v to laiky." Hromadné vraždění katolíků, např. v Lubné v Lužici tisíc osob, nebylo vzácností. Kolína ušetřeno, poněvadž měšťané odpadli k husitství, jen šest věrných kněží upáleno. Kláštery Grünheim a Nová Cel ve Slezsku, Zbraslav, Osek, Břevnov, Zvole u Jaroměře, či Frankenštejn v Kladsku stihl podobný osud, jako již jmenované.

Není země v Evropě, která by se mohla vykázat takovou armádou mučedníků. Pamatujme, že jsme synové mučedníků, važme si té cti a buďme hrdí. Nesluší se, aby před změkčilými potomky někdejších násilníků ustoupili ti, v jejichž žilách koluje krev mučednická. Kráčejme neohroženě ve šlépějích těch, kteří se nelekli cepů, palcátů, ani ohně "božích bojovníků", jak se rádi i dnes nazývají vyslanci temnot. Vzpomeň slov Páně: "Přijdou doby, že každý, kdo vás zabije, bude se domnívat, že tím prokazuje službu Bohu."

Tolik tedy z citované knihy. A my si nyní na závěr položme tři logicky následující otázky:

Může být národ, který dobrovolně uctívá vlastní katy, mentálně zdravý?
Když jsme vedeni k uctívání těchto vrahů vlastního národa, pak kdo jsou ti, kteří nám je k uctívání předložili?
Proč to udělali?